Velký maďarský vlakový exit Romana Vičíka

Hvězda loňského ročníku. Kytarista z Nylon Jail – Roman Vičík, který vyhrál hlavní prestižní cenu Banátu 2018, K*k*t festivalu. Je první osobou, kterou našli maďarští celníci schovaného na WC bez dokladu. Je první osobou, která vystoupila v Maďarsku úplně na mol, aby stihla ještě vlastní večerní koncert. A pro nás je to proto velká osobnost, která se zapsala do historie sedmého ročníku! I proto jsme kluky z kapely pozvali znovu…

S ROMANEM & NYLON JAIL DO BANÁTU! KUP LÍSTEK A VYSTUP TŘEBA V MAĎARSKU!

Když jsi nastupoval do vlaku, tak jsi byl střízlivý, v kapse doklady, v batohu pár flašek dobrého kvalitního vína?:)

Zhruba tak nějak. Plus jsme s sebou na zápůjčku tahali ještě aparát teda. Věděl jsem, že mi bude stačit spacák, pláštěnka, peníze a…. občanka, která je malá a vejde se všude a nevypadává mi, ale řek jsem si, že je třeba provětrat pas, který je debilně velký…..a vypadává mi.  Všímáš si, jak naznačuju zápletku? To víno v batohu nebylo teda víno ale slivovice… a striktně vzato úplně střízlivý už jsem taky nebyl, protože se v Brně čekalo. Vlakem jsme do Banátu s Nylon Jail jeli poprvé, takže jsme nastupovali s očekáváním nezapomenutelného dobrodružství.

Štěpánova vsuvka, procházím vlak tam a zpět a najednou vidím Nylon Jail...Jiřin, Roman! Tuhle partu mám fakt rád, je to jedna z mých nejoblíbenějších kapel a hrozně mě štvalo, že se rozpadla. O to víc jsem byl rád že se dala zase do kupy a já jí potkal při "kontrole" vlaku. Přisedl jsem a Roman vytáhl lahvinku. Protože jsem chtěl dojít až nakonec, slíbil jsem si, že se sem zase vrátím. Vrátil. Roman vytáhl jinou lahvinku. Jízda v noci pěkně utíkala. Byli jsme kousek za slovenskými hranicemi. Já jsem se tak zase zvedl a šel dohnat začátek soupravy.

Romane, blížíme se na maďarské hranice. Hranice Schengenu, kde probíhá pasová kontrola mezi Maďary a Rumuny. Co jsi dělal, kde jsi byl a co jsi do té doby zažil ve vlaku?

Nevím, jestlis mě náhodou neinspiroval ty, ale taky jsem došel k názoru, že z našeho vagonu 8 je absolutně nezbytné dojít na konec vlaku. Do 18, tuším. A teď přichází to zaváhání. Řek jsem si, že když bych náhodou nestihl dojít zpět před maďarsko-rumunskou hranicí, vezmu si pro jistotu s sebou pas. Myslím, že jsem konec vlaku zažil a nevím, jestlis měl podobný stav, ale já měl dojem, že jsem zdolal K2. Cestu zpět do základního tábora si, přiznávám se, nepamatuju, snad mě zachvátila výšková nemoc, nevím. V každém případě jsem dorazil bez pasu. A ten po mě právě chtěli na hranicích. A já že ho nemůžu najít, tak jsem využil chvíle nepozornosti a…schoval se na záchod:) Ale vyhmátli mě a že nemůžu pokračovat v cestě. Řek jsem jim, že jsem muzikant, že jen hraju písničky, ale nepomohlo to:) Takže mě spolucestující vybavili eurama a opustil jsem palubu. V Banátu, kam jsem se nakonec dostal, ale k tomu dojdem, jsem už byl v té době za temného hrdinu. Moje “I play songs” někdo z vlaku zaslechl jako “I take drugs” a dával k lepšímu.

Ocitáš se v maďarské Lökösháze bez ničeho a sám. A unavenej. 

Hodně unavenej. Tak unavenej, že ze mě v podstatě nic nedostali. Vlastně jo, dostali, že mě všichni, jak tam jsou, velice zklamali, protože moje babička je Maďarka a že by teda mohli být přívětivější.  My tam vlastně byli dva. Mého spoluvězně po pár hodinách pustili a jak dopadl, nevím.

Vlak frčí po rovných rumunských pláních směr Temešvár. Vlakem se začínají šířit zvěsti, že Roman vystoupil. Neměl doklady. Se zvěstmi přichází i zbytek Nylon Jail. Zřizujeme rychlej štáb s cílem dostal Romana přes hranice na dnešní koncert, pomáhají i celníci, kteří s námi jedou ve vlaku. Komunikace s Romanem je hodně složitá. Neví nic. Mezitím se nachází Romanovi doklady. Část kapely vystupuje někde u Aradu a začíná záchranářská mise.

Je to tak. Pas se údajně našel asi po deseti minutách jízdy od maďarských hranic. Došli jsme k závěru, že mi vypad zhruba o dvě kupé vedle. Našla ho nějaká kočka a hodila do nejbližšího kupéčka, pač tam údajně spal podobný týpek jako na mé pasové fotce. Pas se nakonec dostal k vám a následně do našeho kupé. A teď: Zpěvák Jiřin a tour manager Jirka Grešák vyskočili z vlaku kdesi v rumunských polích a vydali se absolutně bláznivě pomocí stopu, lokálních taxíků a já nevím čeho ještě na souboj s časem. Věděli kde mě najít, ale jejich cestu považuju za malý zázrak To, že se můj pas našel, se naštěstí dostalo i zpět na hranici, kde už to zavánělo odvozem mé osoby za mříže. Jak stylové. V každém případě když byl pas na cestě, ustal výslech a byl jsem bez vysvětlení vyvržen před celnici, kde jsem usnul. Mezitím se dělo dobrodružství na několika jiných frontách. Jiřini mířili z jedné strany a z druhé se blížil váš kamarád, který jel ze Slovenska po vlastní ose do Banátu, takže nás po kapelním shledání všechny nabral a hurá do Banátu.

Štastné shledání, Roman je zpět s kapelou. Začíná hra o čas. Nylon Jail hrají hned úvodní den, auto s tebou přijíždí pár minut před koncertem. Jak sis ho vůbec užil?

Po jízdě s větrem o závod jsme dorazili ke stagi cca 15 minut před začátkem našeho hraní.  Samotný koncert si znova nepamatuju, vím, že jsem ho ustál:)

Po koncertu procházím backstage a vidím známou džínovou bundu na zemi. V ní zabalenej Roman, který spí v trávě..jak probíhalo první banátské nocování?

Fakt nevím:)

Pro Nylon Jail to byla druhá účast na Banátu, letos přidáváte ihned třetí. Jak sis oblíbil tuhle akci a co od ní letos očekáváš?:)

Musím Tě opravit, letos se předvedeme Banátu počtvrté. To asi mluví samo za sebe. Musím dodatečně poděkovat všem, kteří vynaložili tolik energie a úsilí, aby mi pomohli minulý rok zahrát. Vážím si toho. No a cíle… poměrně vysoké. Rád bych obhájil titul Kokot festivalu, stihl zahrát a věděl o tom a vyběhl ten kopec nad Medvědem ze všech nejrychleji:)