Tma je důležitá, ale světlo musí mít navrch

Je v tom něco těžko popsatelného. Sára Vondrášková dokáže čarovat, aniž by potřebovala nadpřirozené schopnosti. Ba naopak, její kouzlení tkví právě v přirozenosti. Stačí podmanivý hlas a osobitý pohled na věc - na hudbu. Skladby plynou jako nenápadná říčka a čekají, až v nich lidé sami objeví divoké spodní proudy. Ovšem jakmile se do jejich tónů jednou ponoříte, už nikdy nebudete chtít tak úplně nadobro vylézt zpátky na souš. Tajemné a křišťálově čisté, takové jsou vody písní Never Sol.

Sáro, ozkoušela sis na vlastní kůži velkou spoustu různých přístupů k hudbě. Vzpomínáš ještě na nějaký hodně raný impuls, kdy jsi poprvé pocítila, že by ses hudbě chtěla aktivně a intenzivně věnovat? Objevil se ten pocit už někdy v dětství nebo až později?

Ta touha přišla už v dětství. Začínala jsem sice nejdřív, díky nápadu rodičů, hodinami klavíru, ale netrvalo dlouho a od piána jsem si rychle našla cestu ke zpěvu. Potom už jsem nechtěla dělat nic jiného, i když nějakou konkrétní představu, jak by to mělo vypadat, jsem nikdy neměla. Já jen věděla, že tomu chci věnovat veškerý svůj čas, protože mě to naplňovalo.

Přišlo i období, kdy tě to všechno štvalo a chtěla jsi s hudbou seknout?

Měla jsem takový moment s hrou na klavír, ale hned mi došlo, že to je něco, čeho bych mohla litovat, takže jsem zase začala chodit na hodiny. S hudbou jako takovou nikdy.

Slyšela jsem, že jsi jako malá ráda chodívala s maminkou na Karlův most, kde ses převlíkala do šatů a pak tancovala do rytmu melodií pouličních muzikantů. Máš i teď v dospělosti nějaký malý oblíbený osobní „rituály“, který ti dělají radost? Nebo alespoň oblíbená místa, kam se hrozně ráda pořád dokola vracíš?

Hahah! Nevím, zda úplně takovéhle rituály, tancuju ale pořád hodně ráda. Taky se s oblibou vracím do míst, se kterýma mám spojené hezké vzpomínky. Je to asi komplet celé Staré Město v Praze a Krkonoše, kde jsem jako malá strávila hodně času.

A co pro tebe bylo největším lákadlem nebo motivací vyrazit do Banátu? Byla jsi už někdy předtím v Rumunsku?

O festivalu v Banátu jsem slyšela mnoho dobrého od svých kamarádů a kapel, které se ho v minulých letech účastnily. V Rumunsku jsem byla před lety a stalo se jednou z mých nejoblíbenějších zemí. Znala jsem ale pouze města, objevení rumunské přírody přišlo až díky Banátu. Nebyl důvod k váhání, ani na chvíli. Tušila jsem, že mě čeká hezký zážitek - ale že to bude takto nezapomenutelné, jsem nevěděla.

Jak sis festival a místo, kde se koná, vlastně představovala? Lišily se ty představy nějak výrazně od reality?

Myslím, že Banát se musí zažít. Nic takového si představit nejde. :)

Jak ses popasovala s mírně bojovými podmínkami na festivalu?

Já bych neřekla, že to jsou bojové podmínky, mně to dost sedlo, bylo hezké spát v přírodě, být bez telefonu a úplně odříznutý od světa. Jde o to, jak k tomu člověk přistupuje. Měli jsme štěstí, že letos nepršelo a udělalo se nádherně teplo, takže i ta studená sprcha byla nakonec dobrá. Pro mě to byl naprostý relax a takhle šťastná jako v Banátu jsem se hodně dlouho necítila. Myslím, že to člověka tak nějak vrátí zpátky na zem.

Před časem jsi navštívila také Jižní Koreu. Koncertování v Soulu zní jako hodně zajímavý zážitek, jak na tebe osobně Asie působí ve srovnání s Evropou?

Asie je úplně jiný svět, život tam proudí trochu jiným tempem, obrovská města s mrakodrapy vedle kterých jsou miniaturní domečky, a tak je to se vším. Je tam cítit kontrast moderního a tradičního, ale jako protiklad to vlastně vůbec nepůsobí, žije to vedle sebe v souladu. Mně se tam moc líbilo, určitě bych se tam ráda jednou podívala znovu.

Cítíš se spíš jako městský typ člověka, nebo tě čas od času přepadne touha se někam úplně ztratit? (To se vlastně někdy děje asi každému, ale zkrátka: jak často míváš chuť z města někam vypadnout a jak moc punkově? Jestli třeba raději jedeš na poklidnou dovolenku nebo líp zrelaxuješ něčím víc akčním...)

Vlastně nevím, miluju Prahu, protože je to můj domov, stejně tak jsem ale jako malá trávila mnoho času v přírodě a na horách. Řekla bych, že je to pro mě obojí stejně důležité. Poklidná dovolená pro mě osobně moc lákavá není, nedokážu si představit nic horšího než válet se celý den na pláži. Radši hodně chodím, poznávám, zážitky bez plánů, spaní v autě nebo pod širákem... Je dobrý zažít trochu dobrodružství, když už člověk na nějakou dobu odjede z toho svýho komfortu.

Kromě písniček, které skládáš jako Never Sol, ses jako autorka hudby podílela například také na inscenaci Divočina, marnivost ptačích per, kterou uvádí pražská La Fabrika. Je to velký rozdíl oproti tomu, když tvoříš hudbu jen sama pro sebe?

Je to něco úplně jiného, ale zároveň stále čerpám z toho stejného zdroje. Pracovat na hudbě pro taneční představení je jiné hlavně v tom, že se snažím doplnit nebo nějak akcentovat obraz, který už existuje. Obojí mě moc baví a teď pracuji na další inscenaci, hrozně se těším.

Nedávno také spatřila světlo světa nová nahrávka Nur, na níž jsi spolupracovala s pěveckým sborem Elpida, který tvoří dámy ve věku od šedesáti do osmdesáti let. Jak tahle spolupráce vznikla a celkově probíhala? Šlo o jednorázový projekt, nebo myslíš, že se časem ještě ve studiu znovu sejdete?

My už spolupracujeme vlastně od roku 2015, kdy jsme poprvé dohromady vystoupily na festivalu, který Elpida pořádá, jmenuje se Old's cool. K dalšímu chystanému ročníku v roce 2016 nás potom napadlo, že by bylo hezké nahrát společnou píseň. Teď spolu dále občas koncertujeme a určitě zase něco nového vymyslíme.

Přestože písnička působí melancholicky, její název „nur“ znamená světlo. Co pro tebe světlo symbolizuje? A je něco konkrétního, co si Never Sol s Elpidou prostřednictvím skladby a videa přejí posluchači předat, nebo to necháváte čistě na našich pocitech?

To je hezké, že tahle zmínka padla, myslím, že to moc lidí neví a já jsem tohle vlastně ani nikde neuváděla.

Pro mě je světlo důležité moc, myslím, že jde o takové moje ústřední téma, vždy nějak skončím u tématu světlo versus tma, zlo versus dobro - v tom smyslu, že si myslím, že potřebují mít své místo na světě oba, ale je moc důležité, aby světlo vždy mělo trochu navrch :). Sice je to klišé, ale nějak nad tím pořád dumám.

Když jsme u Elpidy a projektu Old´s cool, jak ty sama vnímáš stárnutí? Změnila jsi třeba postupem času na něco pohled? A bojíš se stáří?

Změnila, nebo spíš vytříbila, jsem svůj pohled tím způsobem, že jsem poznala více. Každou zkušeností, každým procesem člověk víc utváří svůj pohled na svět a vlastní názory. Ale řekla bych spíš, že je tak otesává než mění. A to je super, to se mi na stárnutí líbí. Stárnutí se nebojím, myslím, že je to přirozená součást života a přináší spoustu krásných momentů a poznání.

Tak a teď malé odlehčení - máš nějakou hodně oblíbenou písničku, která je sice už dost „old“, ale pořád hodně „cool“? :)

Jéé, tak těch mám mnoho. Zase jsem se poslední dobou vrátila k poslouchání jazzu, mám ráda jazzové standardy, anebo včera jsem dostala najednou hroznou chuť pustit si písničku The Sound of Silence od Simon & Garfunkel, tu mám hrozně ráda. A takových je spousta.

A dala bys nám prosím závěrem nějaký osobní tip – na hudbu, film, knížku...zkrátka na cokoli, co tě v poslední době třeba hodně chytlo a potěšilo?

Miluju kytky a v botanické zahradě se teď konají večerní prohlídky skleníku Fata Morgana, to byl hezký zážitek. Nedávno jsem objevila hrdelní zpěvačku Tanyu Tagaq a to, jakým způsobem používá svůj hlas je neuvěřitelné. A taky jsem velký fanda seriálů, určitě bych každýmu doporučila kouknout na minisérii Black Mirror o blízké budoucnosti a věcech, co se v ní můžou odehrát.

https://www.facebook.com/NeverSol/

https://soundcloud.com/neversol

(fotografie z archivu Sáry Vondráškové)

autor: Tereza Kunderová

Bleskovky

Čerstvý bulletin pro ročník 2016 je k dispozici ke stažení ve formátu PDF!

FACEBOOK