René Kubášek - Pohled z Bukurešti

 

René, ředitel Českého centra v Bukurešti pomalu stříhá metr a vrací se po čtyřech letech zpět do Prahy. Jaké poslání má České centrum a jak se vůbec žije v Bukurešti? Pozorné čtenáře jistě zaujmou i zajímavé tipy na dobrou rumunskou muziku..

 

René, zanedlouho ti končí funkční období v pozici ředitele českého centra v Bukurešti, v čem je tento post důležitý a jaká je náplň této funkce?

 

České centrum je prvním místem, na které se obrátí místní publikum, umělci nebo kulturní instituce, které chtějí navázat kontakt nebo se prostě blíže seznámit s českou kulturou. České centrum se snaží podporovat, skrze kulturní prezentaci, pozitivní image České republiky. Ale také třeba pořádá kurzy češtiny, poskytuje rezidenční pobyty českým umělcům, prosazuje české umělce a soubory na veletrhy a festivaly, pořádá koncerty a výstavy, nebo podporuje překlady knih. Je toho hodně, a náplň práce ředitele tomu odpovídá - v angličtině existuje příhodné slovo “multitasking”.

 

 

České centrum v Rumunsku funguje již od roku 1981, máš přehled jak se během těch mnoha let změnila podstata fungování a případně přínosu pro Českou republiku (Československo)?

 

Můžu hodnotit Česká centra z pohledu posledních cca 15 let, kdy jsem měl šanci je blíže sledovat. Zásadní změnou je dle mého názoru velmi viditelný posun pojetí práce: od tradičního “nástěnkářství” - tedy prezentace jednoduchých panelových výstav připravených k různým výročím - směrem ke kreativnímu představení České republiky jako zemi s bohatou kulturní tradicí, ale zároveň jako zemi moderní, invenční, s nevšedními nápady a zajímavými lidmi.

 

Nevím zda to je jen můj pocit - během těch pár let jste dokázali, společně s velmi podobně naladěným velvyslancem p. Šitlerem, kolem české ambasády vybudovat neopakovatelné kulturní klima, které umocňuje i atmosféra v Bukurešti, která v lecčems připomíná porevoluční dobu v Praze. Jak důležitá je spolupráce Českého centra a ambasády? Bylo podobné naladění na podobnou vlnu s Jiřím Šitlerem v tomto pohledu klíčové?

 

Spolupráce ředitele Českého centra a velvyslance v dané zemi je klíčová, jsou si navzájem důležitými partnery. V mém případě jsme si rozuměli lidsky a měli jsme hlavně jasno v našem poslání, jako diplomatů působících v Rumunsku - a tím je především posílení dobrého jména a vnímání České republiky v zemi.

 

Navíc, v osobě Jiřího Šitlera měla Česká republika velmi vzdělaného a kultury milovného velvyslance, který byl otevřený i netradičním projektům jako byla třeba prezentace česko-rumunských vztahů formou komiksů a řada dalších projektů.

 

Navíc jsme měli štěstí na skvělé lidi kolem, fantastické publikum a pulsující Bukurešť takže po čtyřech letech odjíždím s dobrým pocitem.

 

Za uplynulý rok jste uspořádali téměř devadesát akcí, jak se vytváří program, musí se prolínat různé druhy umění, nebo je to víceméně na citu daného ředitele? Na jaké zajímavé akce budeš s odstupem určitě vzpomínat?

 

Faktorů při tvorbě programu je více. Vychází se z partnerství s místními institucemi, z finančních možností (pracujeme s cca desetinovým rozpočtem, ve srovnání třeba s našimi polskými kolegy), z toho co v daném teritoriu rezonuje, ale i z toho v čem je Česká republika silná - dnes jsou to obory jako design, dokumentární film nebo tradičně sklo. Prezentace by ideálně měla být mezi obory vyvážená.

 

Vzpomínat budu rozhodně na soutěž o remixy Antonína Dvořáka, vysázení 400 použitých vánočních stromků v bukurešťském parku Izvor, koncerty Ivy Bittové, Plastiků, Maria Biháriho, na výstavy Josefa Koudelky a Davida Možného, na filmové projekce v opuštěných garážích v Bukurešti a návštěvy stovek českých umělců nadšených z Rumunska.

 

Bukurešť stejně jako celé Rumunsko automaticky znamená pro mnoho Čechů hodně předsudků, jak ty ses vyrovnával s přechodem z Prahy do tohoto města a jaké jsi měl ještě před nástupem o této zemi informace?

 

Rumunsko je zemí s asi největším rozdílem mezi jejím vnímáním v zahraničí a realitou na místě. Předsudky jsou opravdu velké a ze zkušeností vím, že o to rychleji se jich po návštěvě Rumunska zbavíte. Já jsem Rumunsko navštívil ještě před svým nástupem do funkce a viděl jsem zemi s živou atmosférou, ne nepodobnou té, která byla v České republice v 90. letech.  To pro mě znamenalo i velký potenciál pro prezentaci české kultury, a ten jsem se snažil v minulých letech využít. Někdo přirovnává Bukurešť k Berlínu 90. let, s živou alternativní scénou a obrovskou dynamikou, nejen v oblasti kultury.

 

V rumunské metropoli jsi žil s celou rodinou, zajímavá změna to musela být především i pro ně, synové se nakonec naučili i docela obstojně rumunsky.

 

Rodina si Rumunsko zamilovala, ať už Bukurešť, místní hory, krásný Banát anebo dech beroucí Deltu Dunaje. Plánujeme se sem vracet jak často to půjde. Zvláště pak do českých vesnic v Banátu, kde mé děti už tak trochu adoptovali.

 

 

Ačkoliv české vesnice v Banátu nejsou hlavní podstatou Českého centra, jak spolupracujete s poměrně početnou českou komunitou v této oblasti?

 

Symbolicky podporujeme srpnový festival v Banátu, podíleli jsme se také na organizaci Dnů banátských Čechů v Bukurešti a pomáhali jsme velvyslanectví s vydáním komiksu, který napsala Petra Dobruská a ilustrovala klužská výtvarnice Ileana Surducan. Myslím, že je to nejkrásnější publikace, která o Banátu vyšla a vedle sýru, pálenky nebo medu je to věc, který si bude každý český turista z Banátu chtít odvézt.

 

Ty sám jsi velmi častý návštěvník Banátu a zdaleka sem nemíříš jen kvůli práci, jaký vztah sis k našim krajanům našel a jaký podle tebe bude další vývoj této komunity šest kilometrů nad Dunajem?

 

Lidé v Banátu jsou milí, otevření a nadevše pohostinní. Obdivuji jejich pracovitost, pokoru a symbiózu s okolní přírodou. Svět se mění a ani naši krajané už nejsou od něj tak izolovaní jako v minulosti. Vnímám to jako přirozený vývoj a proto věřím, že z Banátu české tradice a nádherný jazyk jen tak nezmizí.

 

Nedílnou součástí Banátu je již pár let festival, jenž možná překonal očekávání a stal se zajímavým propagačním prvkem této oblasti v České republice. Ty sis žádný ročník ještě utéct nenechal, jak se ti celý koncept líbí?

 

Na konceptu oceňuji nejvíce, že jen nejde o festival, který se nějak v půlce srpna vyloupne uprostřed Banátu a zase po pár dnech zábavy zmizí. Organizátorům - kteří sami slušně v Banátu zakotvili - se daří citlivě propojovat kapely a návštěvníky z České republiky s místními. Místní chodí na koncerty a poslouchají hudbu, která se k nim jinak nedostane, a naopak návštěvníci festivalu se účastní tanečních představení připravených třeba místními učiteli a jejich dětmi.

 

Návštěvníci festivalu navíc pomáhají místním udržovat tradiční výrobu medu, džemu, nebo sýrů. Jedna paní mi v Eibenthále říkala, že by šípkovou marmeládu, která je hodně náročná na výrobu, už nedělala. Ale oni to turisti vždycky tak chtějí... A velkou část produkce prodá právě na festivalu

 

Během té krátké doby co jsem tě poznal, jsi zaměřením hudby trochu jako náš festival, co tě na alternativní hudbě přitahuje a jakou muzikou si uděláš radost?

 

Nejsem nijak žánrově vyhraněný, ale obecně mě zajímá hudba, která má nápady, je inteligentní. Baví mě propojení akustické hudby s elektronikou. Z českých kapel mám hodně rád Floexe, DVA nebo Lesní zvěř, v Banátu jsem poprvé slyšel výborné Zrní... Z rumunské scény stojí za objevení duo Fierbințeanu a do auta směr Banát rumunská diva Maria Tănase. Z nových věcí mě ale stejně nadchnul asi nejvíce poslední Nick Cave. A na kytaru si hraju téměř výhradně Cohena, protože nic jiného neumím...

 

 

Přestože letos končíš, uvidíme tě letos minimálně v pozici fanouška? Loni jste si to docela s Ondrou Liškou užili..:)

 

Užili, a nejen s Ondrou Liškou. Každý rok jsem pozval na festival přátele, kteří nikdy předtím v Banátu nebyli a místo si zamilovali. Lidé, kteří přijíždějí na festival, se budou často vracet jako turisté, a i to může Banátu pomoct. Já plánuju tradiční cestu do Banátu v červenci, uvidím, jestli se mi podaří o měsíc později přijet znovu, rád bych.  

 

Poslední otázka, která zajímá minimálně mě, co plánuješ dál?

 

Plánuju se vrátit do Prahy, chci si po čtyřech letech –  pro mě zatím pracovně nejnáročnějším obdobím života – trochu odpočinout. Chci se rozhlédnout jak se za minulé roky změnila Praha a co nového se událo nejen v Praze, chci začít více číst, sportovat, fotit, a mít více času na rodinu. Pracovně uvidím, ale každopádně teď bude mít přednost má milá, která kvůli mně strávila doma hodně let s dětmi a těší se už zpátky do práce. Takže kde budeme a čím se budu zabývat já, zatím opravdu nevím.

foto: George Hari Popescu