Petr Srna: "Festival v Banátu je pro mě nejlepší akce tohoto léta"

 

Jak se vlastně začal psát příběh mladého a talentovaného Petra Srny?

Začalo to v městečku Vysoké nad Jizerou. Od dvanácti let jsem hrával ochotnické věci, táhlo mě to k divadlu a bavilo mě tak trávit svůj volný čas. A protože jsem z hor, tak jsem se, jako mnoho mých vrstevníků,  věnoval aktivně sjezdovému lyžování. Když pak přišel čas rozhodování, na jakou střední školu se přihlásit, bylo to docela složité. Byl jsem celkem sígr, který zlobí a rodiče mě nechtěli asi i z těchto důvodů pustit někam dál od domova. Takže jsem nakonec skončil na střední škole Autotronik, která by měla do světa chrlit znalce diagnostiky automobilů. Nicméně, pro mne to byly čtyři nezáživné roky, kdy jsem asi víc aut rozbil než opravil. To samozřejmě myslím trochu jako nadsázku, ale každý, kdo musel dělat školy, které mu nic neříkaly, u nichž se minul se svými zájmy, tak moc dobře ví, o čem mluvím. Divadlo mne naštěstí nepřestalo bavit ani v pubertě a tak nějak jsme se drželi vzájemně nad vodou. Hrál jsem, bavil se, dokonce přednášel učitelům o HIV a nějak se mi dařilo tímhle příjemným způsobem ze školy trochu utíkat. Po střední škole jsem řešil jako spousta jiných, kam dál. Já se rozhodl logicky právě pro divadlo a pro sociologii. Vyšlo mi oboje a já jsem si najednou , co se týká školy, mohl poprvé vybírat. Takže hádejte, co jsem nakonec zvolil.

Že by nakonec ono kýžené divadlo?

No jasně, divadlo u mne zvítězilo na plné čáře. Ale protože jsem byl hodně chudý student, tak jsem se musel nějak živit. Nebylo to tak, že bych dostával od rodičů automaticky kupu peněz a mohl si tak vesele užívat školy, divadelních barů, klubů a koncertů. No, nebudu lhát, v té době ty peníze stejně na nic jiného nepotřebujete, takže bylo naprosto nutné je někde sehnat. Vydělat! Začínal jsem třeba po supermarketech, kde jsem sem tam trochu šaškoval. Postupem času se mi ale začalo dařit v oboru velmi příbuzném - moderování.  Úspěšně jsem začal moderovat všelijaké akce, za které člověk dostal občas i slušně zaplaceno a navíc  to někdy byla parádní zábava. Bylo více než jasné, že to nebylo naposledy a že moderování je další profese, která mne baví a chtěl bych se jí věnovat. No a nakonec samozřejmě bylo večer i na to pivo se spolužáky!

Takže auto asi už nikomu neopravíš. Je vtipné, jak střední škola mnohdy vůbec nemá vliv na budoucnost tvojí profese. Jdeš někam a nevíš, co chceš dělat.

Tak já věděl moc dobře, co chci dělat, ale mé možnosti prostě v danou chvíli nebyly tak velké.  A myslím, že to tak má hodně dětí, když opouštějí základní školu. Jdou studovat to, co většinou chtějí rodiče. Ty musíš jen poslechnout.

Ty jsi ale moderoval také už mnohem dříve, ne?

Ale tak to ano. Už od patnácti let jsem uváděl různé akce, byť třeba jen v rámci školy. Bavilo mne to a nikdy jsem neměl problém postavit se před větší skupinu lidí. Moderování není samozřejmě herectví, ale  je to velmi příbuzný obor. Během studií se tedy ukázalo moderování jako vcelku příjemný způsob, jak si přivydělat a navíc dělat práci, která člověka něčím naplňuje. Víte, ono je hodně věcí o talentu, někdy o štěstí a jindy o náhodě. Já se díky moderování seznámil se spoustou zajímavých lidí. Mám i jednu historku s dámami na hereckém rejstříku v televizi, která se k tomu všemu trochu váže. Přišel jsem tam jednou se šátkem kolem krku a ony si mě chtěly vyfotografovat a hned na mne spustily: Koukejte si sundat člověče tu šálu, ať si vás můžeme pořádně vyfotit. Mě se moc nechtělo, ale nakonec jsem šálu sundal a ony koukají na můj krk, kde se nádherně vyjímal obrovský cucflek. Podívaly se na sebe a pousmály se. Byla to trochu trapná situace, ale s pomocí téhle příhody si mne zapamatovaly a i díky tomu mi občas dohazovaly všelijaké dokumenty. Takže moje úplně první role, kterou jsem natáčel v Praze, byl dokument o lázeňství.

Ale to nebyla úplně tvoje první role že?

Pravda vlastně to nebyla úplně první! Ve třinácti letech jsem vyhrál konkurz ze sedmi stovek dětí do seriálu Hop nebo trop, kde jsem hrál největšího grázla. Což je vtipné, protože kromě dokumentů o lázeňství jsem do té doby většinou hrál různé hajzlíky a prevíty.  Velmi rád však vzpomínám například na roli Tuzenbacha ve Třech sestrách pod režijní taktovkou Jana Kačera.  Jsou to dva roky zpět, ale byla to krásná práce, která v člověku, který začíná svoji hereckou dráhu, zanechá výraznou stopu. Hodně energická práce byla i na inscenaci Hysterikon pod režisérským dohledem Pavla Kheka. V současné době hraji v Malostranské besedě v autorské hře Centrifuga Vandy Hutařové.

Někteří herci se moderováním celkem obstojně živí a jsou v tom i dobří. Jiní se naopak děsí okamžiku, kdy by museli takovou práci vzít. Ty s tím problém nemáš a naopak moderování ještě vyučuješ. Jak se mladý člověk dostane k takové práci?

Ono je pravda, že někteří lidé mohou na profesi herce-moderátora pohlížet s úsměvem. Nevěnuje se herectví nebo v něm není dobrý a tak bere, co mu náhoda do života přinese. Ale tak to vůbec není. Navíc dobrý herec ještě nemusí být dobrým moderátorem a platí to samozřejmě i opačně. Já se musím přiznat, že mě hodně ovlivnil starosta Poděbrad pan Ladislav Langr, který před lety uváděl v televizi publicistický pořad Aktuality. Ten mi předal hodně zkušeností v rétorice, díky němu mne začala moderace opravdu bavit. Ono moderování není nic jednoduchého a nebudu vůbec lhát, když řeknu, že mi vadí, kolik lidí se za moderátory vydává, živí se touto profesí a opravdu je na nich vidět, že to neumí.  Kvalita pak bývá hodně úměrná ceně. Když někdo udělá akci za láhev, pak to má cenu té láhve. Tak to prostě je. Faktor, který zde hraje roli, je tvoje známost v médiích, ale ta zase nemusí mít nic společného s výslednou kvalitou.

Moderování a hraní... jsi asi velmi šťastným člověkem.

Mám velké štěstí, že mohu dělat věci a práci, která mne baví. To je pro práci a spokojenost v životě velmi důležité. Pro mne je práce herce a moderátora srdeční záležitostí. Naštěstí se mi zatím jen jednou stalo, že jsem odmítnul roli v divadle. Což asi není úplně typická reakce pro herce v mém věku. Mám ale pořád vnitřní pocit, že divadlo by mělo člověka někam posunovat, něco mu dávat. Třeba jen obyčejné zastavení, kdy si člověk sedící dole v hledišti řekne: A nejsem nakonec podobný jako ten, co se mu tady už dvě hodiny směju? Práci v žádném případě neodmítám. Vždy se snažím vyjít vstříc jak kolegům, tak i jednotlivým producentům a režisérům. Divadlo je neuvěřitelně krásná věc, ale dovedu pochopit, že i druzí odejdou z projektu, kterému nedokázali věřit nebo se jednoduše neztotožní s rolí. Je fajn, když se na jevišti sejdou všichni ti filmoví a seriáloví herci a lidé nejdou do divadla jen proto, že uvidí své oblíbené televizní hvězdičky, ale chtějí si užít tu jedinečnou atmosféru.  Baví mě hraní a baví mě moderování, baví mě i učení. Jsem spokojený člověk, kterého potkalo v životě to ohromné štěstí, že může dělat práci jako svůj koníček.

Ještě mi Petře prozraď,  na co se chystáš v nebližší době?

No určitě bych nejraději řekl na dovolenou, ale ta ještě musí počkat. Od září začínám zkoušet Manželství po Italsku společně se Simonou Stašovou a Svatoplukem Skopalem. Hra bude mít premiéru v listopadu a přiznávám, že se na práci s tak dobrými herci těším. A největší novinkou je moderování na festivalu. V srpnu totiž vyrážím do Rumunska provázet diváky krajanským festivalem Banát. V Rumunsku žije poměrně početná česká menšina a setkání s těmito lidmi mne láká. To je z mého pohledu asi nejlepší akce tohoto léta.