Nataša a Robin: Od hledání lanýžů k nalézání života ve zdraví, k respektu, úctě a lásce

Kolikrát už jste si v životě říkali, že je všechno úplně blbě a hlavou vám běžely choutky všeho nechat, sbalit si svý švestky, odjet někam předaleko a začít znova? A ruku na srdce – udělali jste to nakonec? Ne? A znáte někoho, kdo se odvážil? My tedy ano – a dokonce v Banátu! Nataša Dekanová a Robin Šmíd do svého ubíjejícího městského kolovrátku zkrátka jednoho dne „hodili vidle“. A to doslova. Přestěhovali se do Rovenska a začali objevovat taje venkovského života.

Je skoro neuvěřitelné, že jste se coby dva městští lidé dokázali nadchnout pro naprostý úprk od svých tehdejších zaběhnutých stylů života. Měli jste nějaký silný společný hnací motor nebo musel jeden druhého třeba trochu přemlouvat?

Hnací motor přišel zevnitř a měli jsme ho oba společný. Projevovalo se to jako socializační únava, počínající deprese, chronické nemoci, na které západní medicína nestačí a tak dále. Prostě bylo jasné, že náš dosavadní život nás nevede ke zdraví a naplnění a že je poslední šance s tím něco udělat. Toužili jsme, tak jako dnes mnozí, odejít z města. Do přírody, na místo, kde má člověk sice „těžší“ život, ale více kapacity sám pro sebe, jeden pro druhého, kde neurčují jeho životní tempo a náplň dní pracovní smlouvy, hodiny, deadliny a dav lidí, který vaše individuální vnímání světa většinou ovlivňuje ať chcete, nebo nechcete.

Když padlo rozhodnutí nadobro opustit město, kde se vzal nápad přestěhovat se zrovna do Banátu? A proč jste si vybrali konkrétně Rovensko?

Původně jsme se pokoušeli najít místo, které by nás oslovilo, v Čechách. Uvažovali jsme i o farmě v Ekvádoru, který jsme znali a zdál se nám nejen z hlediska pěstování ovoce a zeleniny nejvhodnější. Ale jelikož máme oba rodiče, kteří dříve nebo později budou potřebovat naši pomoc, hledali jsme místo, které by bylo na dojezd. Banát jsme oba opakovaně navštívili a velmi se nám líbil. Tak jsme se jednoho únorového dne rozhodli, že se sem pojdeme podívat. Byla zima, 3 metry sněhu, brodili jsme se po polích, až jsme nedaleko Rovenska našli místo, do kterého jsme se oba zamilovali. Tak bylo rozhodnuto.

Měli jste nějaké předešlé dlouhodobější zkušenosti se životem na venkově, nebo to byl zkrátka naprosto punkovej impuls?

Oba jsme byli městské děti a kancelářské krysy. Spoustu jsme toho v rámci příprav prostudovali, ale nic se nevyrovná skutečnosti, když člověk přijde na to, kolik co váží, měří a co všechno musí udělat, aby se dostal z bodu A do bodu B. A že má zdroj energie limitovaný svým ne už zrovna nejzdravějším a nejsilnějším tělem. :)

Jak vás přijali místní starousedlíci? Považují vás dneska za normální sousedy, nebo jste pořád ještě tak trochu náplava?

Myslím, že náplava budeme asi navždy. To pravděpodobně platí pro každou běžnou venkovskou komunitu. Ale vztahy se starousedlíky máme, myslím, dobré. Oboustranně si v rámci našich možností pomáháme a někteří se stali našimi přáteli.

A jak je to s rodinou, přáteli, známými? Je to pro vás hodně složité nebo se daří udržovat dobré spojení? Jezdí vás navštěvovat? A co na to říkají?

Chodí za námi spousta lidí a máme mnoho nových přátel, které jsme poznali až zde. Jak mezi místní českou komunitou, každoročními i nově příchozími českými návštěvníky Banátu, tak i mezi Rumuny. Stará přátelství a rodinné vztahy, které jsme měli, jsou snad ještě krásnější, jelikož nás život zde přirozeně mění. Navštěvujeme Čechy a Slovensko párkrát do roka, když je možnost.

Myslíte, že jste třeba někoho ze svého okolí donutili přemýšlet nad změnou, i když třeba ne tolik zásadní? (Kdyby se někdo z mého blízkého okolí najednou rozhodl odstěhovat na rumunský venkov, asi by mi to začalo vrtat hlavou.)

Vliv změny, kterou procházíme, vidím neustále. Jednak na vlastních rodičích, kteří se začali zdravě stravovat, rozšiřují si obzory o dění v dnešním světe, pomaloučku bortí limitované nahlížení na život ve standardních kolejích jako na jediný správný způsob. Změnu vidím na svých nových i starých přátelích a v očích lidí, kteří nás navštíví. Zájem je obrovský. Přináší to mnoho radosti a pocitu smysluplnosti.

Pamatujete si ještě, co se vám v úplných začátcích honilo hlavou? Třeba prvních pár dní nebo týdnů po příjezdu. Byl to šok, nebo pohoda?

Uff. Myslím, že pro Robinka to byla větší pohoda, i když určitě měl také své krizové momenty. Pro mě to bylo těžší. Byla jsem vychována v paneláku, v anonymitě, sterilní čistotě a pořádku, v potřebě mít naplánovaný každý další krok. Kdo zná Banát a zdejší život, lehce pochopí, že nic vzdálenějšího od původního způsobu fungování snad neexistuje. Člověka ten každodenní rozpor sice semele, ale potom vyplivne na druhé straně lehčího o pár kilo zbytečných záseků.

Jak se člověku přihodí, že se od běžného hospodaření dostane k hledání lanýžů?

Jelikož jsme úplní začátečníci, jak v zahradě, tak v soběstačnosti vůbec, bylo jasné, že budeme potřebovat zdroj příjmů. Napadlo nás vícero možností, ale vše se zdálo příliš složité a vzdálené od našeho vytouženého životního stylu. Lanýže nám seslalo samo nebe (Universum nebo jak to budeme nazývat :)). Robin je našel náhodou na našem pozemku a ani nevěděl, co to je. Až za pár dní se ukázalo, že se jedná o vzácné houby a že Rumunsko má ideální podmínky pro jejich růst. Tak postupně vznikl náš nový způsob obživy.

Jak vypadá v kostce takový běžný den hledače lanýžů?

Hledání lanýžů je sezónní záležitost. Od léta do podzimu se dělají několikadenní výjezdy po celém regionu. V létě tak Robin stráví i týden na neznámých místech v rumunských lesích. Spí v autě a společnost mu dělá naše psí hledačka Sára (fenka plemene Lagotto Romagnolo – Italského vodního psa). Společně nachodí denně desítky kilometrů, brodí se lesním porostem klidně i ve čtyřicetistupňových vedrech. A nakonec dovezou pár kousků za pár euro.

A jak vlastně chutná lanýž? Dá se pro neznalce alespoň okrajově k něčemu přirovnat?

Syrový lanýž nemá žádnou specifickou chuť. Chutná asi jako jiná tvrdá syrová houba. Má ale velmi zvláštní aroma, pro které si ho západní kulináři tak cení. Říká se, že voní jako propan-butan, ale liší se to u jednotlivých druhů. I jeden stejný druh však voní jinak v průběhu sezóny, někdy vůně závisí na místě, kde roste, či na povětrnostních podmínkách. Po zpracování má pak jemnou, oříškovo-medovou chuť. Ideální je zpracování do másla nebo oleje, který váže jeho chuť a aroma.

Fungujete pouze ve dvou (psí posilu nepočítaje) nebo máte i nějaké pomocníky? Kdyby někdo dostal chuť za vámi přijet na kukandu nebo dokonce přiložit ruku k dílu, má šanci?

Ze začátku Robin lanýže hledal a já jsem je zpracovávala do výrobků. Teď potřebujeme zrekonstruovat starou chalupu, kterou jsme na Rovensku koupili, na malou manufakturku pro zpracování nejen lanýžů, ale také dalších divokých i domácích plodin a bylin. Jelikož vše děláme svépomocí, dá to hodně práce. Proto letos syrové lanýže převážně kupujeme od spřátelených rumunských hledačů a společně je zpracováváme. Minulý rok jsme měli úžasné pomocníky ze Slovenska, kteří přišli v rámci programu Erasmus. Sem-tam bereme i dobrovolníky, ale dlouhodobě nemáme příliš dobré zkušenosti s prací za jídlo a ubytování. Zatím nemáme vybudované pořádné zázemí, tak je to pro nás dost náročné a pomocníci bývají často velmi nezkušení, proto je to někdy více starostí než reálné pomoci. Ale vše je velice individuální. Kdyby někdo měl zájem přijet pomoct, může se ozvat a uvidíme.

Jak tedy vypadá takový váš ideál návštěvníka-pomocníka?

Myslím, že je to hlavně o podobném naladění. Když přijde člověk, který přirozeně cítí to, čeho se tady snažíme každodenním žitím docílit, tak zapadne sám od sebe. Měli jsme tu čest pracovat s lidmi, někdy i velmi mladými, soběstačnými v každém ohledu - jak fyzickém, tak duševním. Jestli někdo pomáhá tak, že prostě vidí, cítí a přirozeně dělá, co je právě potřeba a zároveň neočekává speciální péči nebo že mu za to bude udělen metál, získá naopak nejvíc. Zažili jsme už mnohokrát atmosféru společné práce v tomto duchu a vidíme v tom naději pro harmonické mezilidské soužití.

Je možné koupit vaše lanýže i u nás v Česku

Ano, máme eshop www.rawtruffle.com, objednávky v Čechách a na Slovensku rozesílají naši rodiče.

Měli jste za tu dobu, co žijete v Rovensku, nějakou větší krizi typu „nemá to cenu, kašleme na to a vracíme se zpátky do Prahy“?

V prvních letech, když bylo vše ještě neznámé a neurčité, mi občas lítaly hlavou myšlenky typu „Co tady proboha dělám!?“  Ale to jsou jenom projevy strachu. Takové prostě ignoruji a řídím se tím, co cítím - pocitem, že jsem tady správně. A jestli to jednoho dne už správně nebude, tak to budu vědět a půjdu jinam.

Co vnímáte na životě v Banátu jako úplně nejhezčí věc?

To hezké bude asi pro každého jiné. Pro mě je to možnost trávit čas sama v divoké přírodě, zimní dny a dlouhé večery, kdy bez venkovních vzruchů, v klidu a svým tempem děláme to, na co máme právě náladu a co je potřeba. Soužití se zvířaty způsobem, kdy člověk není pánem, nýbrž součástí společenství. Jaro, kdy všechno vibruje tak silně, že to člověk fyzicky cítí. Opravdovost v mezilidských vztazích... Je toho mnoho. :)

A máte aktuálně nějaký velký lanýžový nebo nelanýžový cíl, ke kterému směřujete?

 

Náš sen je žít obyčejný, pokojný život ve zdraví, vzájemném respektu, úctě a lásce.

 

 

http://www.rawtruffle.com/

(veškeré fotografie: Robin Šmíd a Nataša Dekanová)