Mám rád velká pódia, říká „stypkáčský“ basák Maro Zeman

Tenhle rozhovor měl v titulku původně ještě větu, že Ujbányja se už třese. Bohužel do třetice nakonec ani tam, ani U Medvěda letos Bandjeez Davida Stypky neuslyšíme. Jelikož však povídání s jejich baskytaristou Markem Zemanem není celé jen o Banátu, nechtěli jsme vás o něj připravit, a tak ho až na titulek a tenhle perex publikujeme v původní nezměněné podobě. S předloňským držitelem titulu Kokot Banátu po slavném pádu na koloběžce, který pro náruživého sportovce skončil naštípnutými žebry, si začátkem prázdnin povídala Eva Vychodilová. Ve chvíli, kdy si Maro při svém milovaném badmintonu letos už podruhé poranil pro změnu lýtkový sval…
 
Chtěla jsem se tě ptát, jestli zas letos v Banátu budeš každé ráno běhat, skákat přes švihadlo a učit rumunské děti badminton, ale jak tě vidím s tou nohou, momentálně to na sportovní léto moc nevypadá… 
Ne, no. Letos to tak nebude. Vypadá to na pár týdnů, možná měsíců klidu. Ale není to doufám nic vážného a samozřejmě se k beďasu rád vrátím, až to půjde. 
 
Přijela jsem za tebou stylově na koloběžce, ale tu teda předpokládám tentokrát taky vynecháš.
No, to fakt není můj sport. (smích)
 
Vůbec nechápu, jak jsi tenkrát s naštípnutými žebry odehrál koncert, a už vůbec ne, jak jsi přežil zpáteční cestu vlakem…
Já jsem nad tím nijak nepřemýšlel, v tu chvíli jsem jen věděl, že to musím odehrát. Tam to bylo ještě dobré, měl jsem super ošetřovatelky, které se o mě staraly, takže mi nic nechybělo. I koncert byl v pohodě. Nebylo to tak hrozné, jak to vypadalo, asi jsem si na ten stav nějak zvykl. Nejhorší byla ta cesta. Autobusem, vlakem a pak v noci z Brna do Ostravy autem, tak to byla mňamka.
 
Letos vlak vynecháváte. Chtěli jste se vyhnout pártyjízdě, nebo je to kvůli vaší vytíženosti? 
Dodávku jsme původně naplánovali, protože jsme měli jet hrát z Banátu na Ukrajinu. Ta je zrušená, ale vracíme se dříve, protože nám tam vyskočilo nějaké jiné hraní. Ale mě se na ta data radši možná neptej…
 
Ty jsi každopádně asi rád, že nejedete na celou dobu, že?
Možná jo, mám toho moc a je mi někdy fakt teskno po rodině. Když odjíždím hrát, je to v pohodě, ale když pak mám někde trávit volný čas a jsem tam sám, někdy mě to mrzí, protože toho času teď doma moc netrávím.
 
Na festival se letos s kapelou vracíte po loňské pauze potřetí. Na co se nejvíc těšíš? A na co netěšíš?
Chtěl bych co nejvíc odpočívat. Někde se vyplácnout, ležet a brnkat si třeba na kytaru. A pak zahrát a co nejmíň řídit.
 
Tak snad nepovezeš ty „dezoláty ze stage Kolotoč“ domů celou cestu… (smích) Jaký je vlastně Banát očima abstinenta? Banát, kde se už od rána snídají luxusní pivíčka a pak ti až do večera pořád někdo podává višňovku, to musí být asi náročné.
Já jsem na to zvyklý a nevadí mi to. A jednou za uherský rok to taky udělám a je to velmi rychlé a intenzivní. Já se tam ale s klukama dokážu mnohdy dostat nějak jinak nebo intuitivně.
 
Když už ne višňovkou, zlejem se aspoň tím vědrem u silnice? 
No já nevím, jak to je teď s tou vodou, jestli se nešetří na světě. Ale jestli tam ten kýbl bude, tak se mnou samozřejmě počítej!
 
Tak já se už těším! A samozřejmě hlavně na vaše koncerty. Máš radši ty U Medvěda, nebo nahoře na Ujbányji? 
Já mám rád velká pódia. O mnoha místech na světě - různých klubech a menších amfících, kde probíhají koncerty - se traduje, že kapely tam zažívají takovou atmosféru, kterou nezažijou nikde jinde. Ale z mého pohledu jsou velká pódia velká pódia. A když jsou lidi a je to večer a je dobrý čas a ta kapela už na to má a utáhne to, tak to já úplně miluju. Velký zvuk, jak to hraje. A ti lidi nemusí ani pařit.
 
Liší se od sebe publika na běžných koncertech a jiných festivalech od toho banátského? Já to znám z toho kotle, ale zajímalo by mě, co vidíte vy muzikanti.
Je to pokaždé jiné. Dobře se to srovnává, když hrajeme během jednoho dne dvoják. Lidi kolem vnímám, ale už jsem si na základě toho přestal dělat svou pohodu na pódiu, protože ta od toho nesmí být odvislá. Chci zahrát standard, ať tam tančí dva ožralci nebo je tam 5000 lidí. Každý ti řekne, že se mu samozřejmě hraje líp do kotle. Ale Banát a všechno ostatní jsou fakt dva světy. 
 
Čím to podle tebe je?
Banát je takové místo na zemi, kde se ti Češi potkali a potkávají se dál i jinde a jezdí na koncerty a je to všechno na osobních vazbách. Já se nepočítám do nějakého hvězdného týmu, že by nás lidi třeba zastavovali na ulici, ale tam se mi líbí, že tohle úplně odpadne, ať je ta kapela jakkoliv známá a populární. Tam se všichni objímají a dávají si ty višňovky a je to úplně jiný svět.
 
Už jsi višňovku vlastně aspoň ochutnal?
Ne. Ještě ani jednou.
 

Tak já tě na ni zvu! 
Já jsem si říkal, s kým si ji dám... Jenom doufám, že tě nikdo nepředběhne. Tyjo, já ti to vlastně strašně nerad slibuju. Ale kdyžtak je tam strašně dobrá káva, po které jsem se sice vysekal, ale moc mi chutnala. Takže já si s tebou dám třeba kafe nebo Redbull, prostě něco na zklidnění. (smích)
 
Když jsem vás před třemi lety slyšela poprvé U Medvěda, zůstala jsem stát pod pódiem s otevřenou pusou a vytřeštěnýma očima. A nebyla jsem sama. To se mi v životě s žádnou jinou kapelou nestalo. Co znamená pro tebe David Stypka & Bandjeez?
Já nevím, jestli o tom chci úplně mluvit. Je to něco jako rodina, kterou mám celou dobu rád přes všechny dobré i špatné věci. Za ty čtyři nebo pět let asi nejlepší band, co jsem kdy měl, co se týče hudby i lidí. A tím, že v životě tomu dávám přednost úplně před vším, tak to tak mám. Je to něco, co nás žene dál i s tím, že se nějak daří a ještě nás to všechny furt baví. A pořád se učíme.
 
Zároveň si někdy musíte lézt na nervy, ne? 
No jasně, to ti řeknou všichni.
 
Jak překonáváte ponorku a krize, tedy kromě hraní těch vašich střelených slovních her, u kterých jsem se dneska nasmála jak dlouho ne?
Je to různé, hry většinou vytáhne David. Někdy se ale nevyhneme tomu, že si musíme nějaké věci říct. Ale je super, že i přes ty emoce je to potom vyčištěné a funguje to zas nějakou dobu dobře. Je to jako ve vztahu. A nejde to jinak, za okolností, za jakých teď fungujeme, kdy jsou v kuse koncerty, studio, zkoušky a věci kolem… To by nešlo jinak.
 
Nepřekvapilo tě, že se to takhle rozjelo, a není ti dneska třeba líto, že nemáš čas na svou vlastní kapelu? 
Líto mi není vůbec nic. Vůbec. To dělám s úplně čistým vědomím a svědomím. A kdyby se cokoliv stalo, tak poděkuju za ty roky, tohle je fakt asi nejvíc. Pak samozřejmě rodina, ale to je zase jiný pól. Co se týče naplnění života z práce, s touhle partou je to top. I s tím, že se tím třeba dá časem nějak živit, i co se týče kámošů, hudby, práce s producentem... To je hrozně dobré a baví mě jít po té cestě. Nikdy nevíš, kde se ocitneš a jak to dopadne. Je to super a nelituju ani vteřiny. Jak jsem procházel kapelami, z každé jsem si něco vzal a všechno úročím v té další. A v téhle bych chtěl zůstat.
 
Dá se vůbec v Česku uživit výlučně hudbou?
V nějakých formách určitě ano. Jsou muzikanti, kteří našli způsob, jak to mít aktuálně i do budoucna nějakým způsobem zajištěné. Samozřejmě ti nejlepší a nejznámější jsou o krok napřed, mají výhodu a dokážou si to pořešit z hlediska práv atd. Ale myslím, že se to netýká mnoha lidí v Česku. Každopádně hledají se nové způsoby, jak přežít s kapelou a fungovat skrz merche a podobně. Ale je to podle mě hodně těžké. Když kolem sebe nemáš nějaký tým lidí, něco navíc… Ale zatím bych neměnil. Určitě ne.
 
S Davidem chystáte novou desku, je ten nahrávací proces něčím jiný než u ostatních kapel, kterými jsi prošel? 
Každé nahrávání bylo jiné. Já jsem těch desek zas tolik nenatočil a nejsem žádný studiový hráč. Ale s kapelami, se kterými jsem hrál, se každá deska dělala jinak. Někde probíhala příprava více, někde méně, někde vůbec, všude to funguje jinak, je to vždycky něco nového. Není nic, na čem bych v tom studiu lpěl. Já jsem věcem otevřený, jsem zvědavý. A někdy se stane, že se udělá nějaká věc oproti plánu, a funguje to. Je to taková hmota.
 
A kdy ta nová deska bude? Už se nemůžeme dočkat!
To nikdo neví. David na koncertě vtipně hlásal, že třetí deska se bude jmenovat Dýchej. Ale pracovní název je zatím Doufej.
 
Kdo tě přivedl k hudbě?
Hlavně naši. Táta, máma, ale i děda. Máma s tátou hráli v kapele. Děda hrál na housle a učil všechny svoje děti, mezi kterými byl táta, další dva strýcové a teta. A tam je myslím ten základ. Táta hrál a aranžoval z dechů, bicích, ze zpěvu… a máma zpívala.
 
Proč vlastně basa, a ne kytara? V čem jsou čtyři struny lepší?
Já vlastně vůbec nevím, proč. Mě baví oboje, ale basa je prostě basa. Já jsem někdy v 11 letech vzal do ruky španělku od táty a hrozně mě to vzalo. Hrál jsem furt. Bavilo mě to, učil jsem se písničky. V 18 jsem pak otevřel tátův futrál s basou, tak jsem se ptal, jak se hraje na čtyři struny, a začal jsem hrát na basu. A od té doby hraju na basu. Těsně předtím jsem přišel do kapely, kde jsem hrál na elektrickou kytaru, ale byli jsme dva. A jeho to bavilo a mě sice taky, ale on říkal: Tyjo, neumím basu, umím kytaru, vem si to zatím do ruky. Byla to basa Hyundai kamaráda Michala z kapely Džusový brouk, pětistrunná. On to přelepil, protože se za to styděl. A já jsem to vzal do ruky, hráli jsme a začalo to nějak fungovat. A už jsem u toho zůstal.
 
Na desku své kapely marow sis sám nahrál nejenom basu a kytaru, ale i piáno a bicí. Tak to je pro mě totální sci-fi…
Já se za žádného multiinstrumentalistu nepovažuju. A hlavně nemůžu říct, že bych uměl na bubny, něco naplácám, na klavír to samé, taky něco zahraju, ale spíš jen nějaký základ. Mám hlavně tu basu a kytaru. Akorát při skládání marow jsem si to nějak ponahrával, ale že bych na všechny ty nástroje hrál, to se říct nedá. 
 
Hrál pan Skromný jako dítě na nějaký nástroj i v ZUŠce?
Do ZUŠky jsem chodil od 6 do 7 let na klavír, takže jsem se naučil nějaké ty C-dury, ale potom jsem od toho odběhl. Dělal jsem sport, až v těch jedenácti jsem vzal kytaru. Já jsem těch pět let úplně vynechal, mě to vůbec nebavilo.
 
Vraťme se k tvé kapele. S marow bys nechtěl hrát na Banátu?
Čoveče, to je zvláštní, to se změnilo, marow jsem fakt nechal úplně jako volnočas. Teď bych to tříštil. Nechci tyhle věci na tlak, leda kdyby třeba zbyl nějaký měsíc někdy za rok za dva, tak si třeba něco nahraju někde ve studiu, ale teď na to vůbec nemám chuť. Kdyby mě teď něco napadlo, dal bych to asi spíš Davidovi. Cítím, že teď nemám úplně prostor a vnitřní nastavení, abych skládal. Je toho poměrně dost. A pravda je, že honím čas a chci být třeba doma. Takže k té otázce - nečekám nic a těším se!
 
A jaká byla tvoje první kapela?
Horem dolem, 1998. Hráli jsme poprock. Mám dodnes nějakou nahrávku, na kazetě nebo možná na cédéčku. Tam jsem hrál na basu trsátkem a zpíval dvě písničky. V den, kdy jsme měli první koncert, jsem měl 18. narozeniny, bylo to v Hudebním bazaru. Jedna z písniček se jmenovala Ona. Začali jsme hrát a měl jsem zpívat. Písnička je úplně jednoduchá, čtyři fráze, co se omílají pořád dokola, je to celé postavené na zpěvu. A já jsem nezazpíval ani sloku, ani refrén a dohráli jsme tu píseň instrumentálně, no to byl úplný trapas. Takže potom jsem zpívání pověsil na hřebík a vrátil jsem se k němu až v roce 2012.
 
Ty máš ale vystudovanou stavební průmyslovku. Nelákalo tě někdy dělat v oboru?
Tak to je velmi krátké. Hned po škole jsem šel na vojnu, po ní jsem nastoupil do první práce do projekční kanceláře a vydržel jsem tam tři měsíce, v další sedm. Pak už jsem nikdy ke stavařině nečuchl. Já to prostě nemůžu dělat, nejsem ten typ. Kdybych studoval teď, dopadne to třeba jinak. Ale tehdy jsem na tohle vůbec neměl mozek. A každý, kdo mě tam potkal, mi říkal: Hm, možná byste mohl popřemýšlet o změně zaměstnání. (smích)
 
Takže si neříkáš někdy v tom vašem bláznivém shonu, přejezdech a nespaní, tyvole, že já nemám radši klidný život „od - do“ někde v kanclu?
To ne. Ale posouvá se to, už mám trochu rád komfort. Třeba to auto je teď lepší a cestování je už zase jinde. Ve chvíli, kdy jsme jezdili ty štreky se starším autem, člověka to strašně unaví. Štvalo mě to. Já mám obecně problém s timingem a teď se vyspím v autě, to je úplně super. Nebo si můžu lehnout a vypnout. Potom se to všechno zvládá jinak. Uvědomuju si, jak se to mění. Kdysi jsem tohle vůbec neřešil, ale teď cítím, jak se mi to tělo fakt unavuje. Takže to je super krok, že jsme mohli posunout tu dodávku zas na jiný level.
 
I když nemá klimatizaci?
Já ji nemusím. Takže já jsem rád, že máme okna!
 
Zatím se ti daří kloubit hraní a hudbu s povoláním badmintonového trenéra. Kdyby sis měl někdy ultimativně vybrat a musel se jednoho zbavit, byla by to basa, nebo raketa? Co by ti chybělo víc?
Tu otázku jsem si kladl milionkrát a nikdy jsem si nedokázal odpovědět. Ale teď už asi dokážu. Myslím, že kdyby mě někdo skřípnul, tak jednoznačně odpovím, že bych si nechal basu, protože to tělo je omezené a s beďasem to už dlouho nepůjde tak, jak to teď dělám. To je fakt vášeň, která mě baví a dělám si to pro zábavu.
 
Máš skoro tříletého syna. Kdyby jednou Elík přišel domů s tím, že chce být hudebníkem, vymlouval bys mu to?
Teď říkám, že samozřejmě ne a že ho v tom budu maximálně podporovat. Otázka je, jestli se ve mně neprobudí nějaká rodičovská věc později, že ho budu chtít nějakým způsobem lépe zajistit. A chtít, aby měl vzdělání. To asi půjde ruku v ruce, uvidíme. To asi ještě dostanu lekci.
 
Vezmeš ho někdy do Banátu?

No, chtěl bych.
 
Tak příští rok? A my vezmem ty naše tři, aby se tam nenudil ☺ 
 
Rozhovor od Evy Vychodilové. 
 
Maro Zeman
Ostravský baskytarista banátské srdcovky David Stypka & Bandjeez, oblíbené cover kapely Banda del Caffè a vlastního projektu marow. Milovník sladkého a badmintonových míčků, se kterými nejen hraje, ale i trénuje děti a dospělé. Taky táta skoro tříletého Eliáše, vášnivý cyklista, odpůrce klimatizace a koloběžek a Kokot Banátu 2017.