Jak se (ne)vyznat v hudbě a mít z p****e kliku! II.

Je tu další pokračování malého návodu, jak určitě nedělat festival. Dnešní díl bude o hudbě. Té totiž vůbec nerozumíme, ale přitom pořádáme hudební festival. Základem je, že musíte dělat, že jí rozumíte a fundovaně se s každým o ní bavíte.

Jak jsme zmiňovali v prvním článku, naše první a poslední zkušenost s festivalem byla ta, že jsme jeli vykupovat olej na Benátskou. Abychom tedy nekecali, každý rok chodíme podpořit takový příjemný festiválek přímo v centru České Lípy, dělají ho kamarádi a jmenuje se Všudybud. My chodíme k nim, oni na oplátku k nám a třeba pak dělají djs v papírových pytlících na hlavě.

Ještě než jsme se vrhli do prvního ročníku, festival se začal psát na vyhlídce Známana. Je to hodně příjemné místo asi šest kilometrů nad Eibentálem (ne výškových šest kilometrů). Sedíme u ohně s jedním Ondrou. Ondra, takový sympatický tatík od jednoho kluka ze základní školy, co zrovna u nás byla na expedici, a na poslední chvíli se rozhodnul, že zaplní uvolněné místo v této výpravě. Protože byl asi o dvacet pět let starší než normální věkový průměr celé skupiny, nezbývalo mu, než pít pivo s námi. Byl docela vtipnej, jen nám nesedělo to, že všude běhal s chlupatým mikrofonem a nahrával si divný zvuky přírody. Poslední večer jsme se právě na vyhlídce dostali k hudbě, vyměňovali jsme si názory, že Kabát je sračka a že tohle je dobrý a tak. Nakonec jsme mu sdělili, že děláme festival a on, že až to bude aktuální, máme se mu ozvat a on tu zahraje. Po návratu domů jsme to říkali jen tak mimochodem v hospodě u piva. "Ty vole kecáš, Ondra Ježek?" Z Ondry se vyklubal Ježek. Ondej Ježek, guru české alternativy, producent a člen legendárních OTK. Měli jsme druhou kapelu, tou první byly Papír sklo plasty, českolipská kapela, vlastně jediná, kterou jsme do té doby znali osobně. Největším problémem na začátku asi bylo, že nikdo netušil, jak to celé bude vypadat. Naštěstí jméno Ondry se ukázalo jako dobrá záruka a tak se s ním oháníme všude možně i tam kde ho nikdo nezná (ale i tak to znělo dobře a spíš se to převedlo do toho, že kapely ze sebe nechtěly dělat blbce, že ho neznají).

Jednou mi takhle Ondra píše, Mňága? Redlová? Květy? Longital?..a už to jelo. První část progamu byla na světě. Od té doby narůstala naše vášeň hromadně oslovovat všechny možné kapely, které byly pro nás naprosto nereálné, bratři Nedvědi, Nohavica (který nás naštval, tvrdil, že na festivaly nejezdí a pak se ukázal na Benátské) a spousty dalších. Nabídli jsme spojení Lucii, že by si to kluci mohli v Banátu vyříkat (pochopili to až o pár let později). Taky jsme oslovili Divokýho Billa, rychlá reakce Vaška Bláhy, milovníka Rumunska byla překvapující, stejně jako návštěva jeho chalupy v Kytlicích. Tak nějak to do sebe všechno začalo zapadat a my jsme správně cítili, že první rok bude asi nejdůležitější ze všech.

Pravidla jsme od začátku nastavila zostra, bez honoráře, autobusem a ještě ve stanu, byla to pro nás jediná možná cesta, jak se nevyhnout ještě většímu finančnímu průšvihu, než ve které jsme právě byli. Nasmlouvaných přes dvacet kapel, k tomu asi čtyřicet přihlášených fanoušků a aktuálně přes půl miliónu ve ztrátě, což je částka, kterou bysme nikdy dohromady nedali. Nezbývalo nám než jen sedět u sestaveného algoritmu, který nám ukazoval, jak se pomalu hrabeme z černé díry. Mimochodem, za začátku července jsme byli asi na mínus tři sta tisíc a už plánovali, že to celé odpískáme. Naštěstí neodpískali.

První ročník proběhnul a od té doby se začaly hudební scénou šířit tam-tamy, že Banát je docela zajímavá akce. Od druhého ročníku se ze Štěpána stává znalec hudby. Snaží se naposlouchat co nejvíce kapel, které mu poslaly své nabídky a pak to společně s Ondrou a Goťákem nějak učesat. Od té doby máme pravidlo, že posloucháme v autě jen kapely, které do Banátu jedou a dají nám své cd. Takže tam jede Lucka Redlová, Divokej Bill, Květy..dokola. Kapely zjišťují, že hrát v Banátu je něco extra, co jen tak nezažijí na českých festivalech. Tam většinou přijedou, nazvučí, odehrají, uklidí a někdy ještě pospíchají stihnout druhé vystoupení. V Banátu si kapela musí i tři dny počkat, aby si zahrála a někdy si ani nezahraje. Příroda nad námi má stále navrch a to je dobře.

Čeká nás čtvrtý ročník a každým rokem je stále těžší vybrat to správné, co by v Banátu mělo zahrát. Sázíme na to, co se nám líbí. Ačkoliv jsme celý život tíhli k takovému poslechovějšímu alternativnímu stylu, zjistili jsme, že Banát maže rozdíly a to české škatulkování neplatí. V Banátu platí jen to, že buď v Banátu hrát chci, nebo tam hrát nechci. A těch kapel, co sem chtějí přijet, si fakt vážíme a často to skončí tak, že se spolu skamarádíme a pak je hrozně těžké jí příští rok odmítnout. Někdo si přeje více alternativy, ale vzápětí dodá, že UJD jsou hrozní, druhý by zase chtěl víc mainstreamu, ale nejvíc se mu líbila kapela DVA. Největší sranda je pak postavit line up tak, že vystoupí Lucka Redlová, po ní Divokej Bill a za nimi OTK. V Čechách nemožné, v Banátu normální. Kdo zrovna nechce, jde na višňovku. Tak to mají jak kapely, tak návštěvníci. Do Banátu totiž jezdí v obou případech jen lidé, kteří sem opravdu jet chtějí.

Tisíc kilometrů je obrovský filtr od různých volů, co chtějí dělat někde bordel, raději vyhodí patnáct stovek za český festival, kde pijí gambáče za čtyřicet a jsou přitom hrozně v pohodě, jako my tenkrát na Benátský..

Takže až budete kroutit hlavou nad programem, myslete na to, že jsme to vybírali my.

Štěpán, Honza & Tibi.

I. O organizaci (vyšlo ve středu)

II. O hudbě

III. O místních, vesnici a pomoci

IV. O jídle a pití

V. O nás a medvědech

VI. Odpovědi na vaše otázky

FACEBOOK

Účinkující

Vychodilová Eva

Brambůrky Most

Kluci z Eibenthalu

Terne Čhave

Čtvrt na smrt