O Banátu

Alena a Dezi. Gecse: Dějiny a tradice české menšiny z Rumunska

První vlna vystěhovalců a založení prvních českých osad v Banátu

V roce 1718 po rakousko-turecké válce a po uzavření míru v Požarovci byly oblasti Oltenie a Banátu přiděleny Rakousku. Banát byl rakouskou hraniční provincií, zvanou Militarygränze – Vojenská hranice. Ta byla spravována vojenským guvernérem, který sídlil v Temešváru.

Od roku 1778 dočasně připadl tento bohatý kraj Uhersku. Poněvadž to byla hraniční provincie, začala v této oblasti masivní kolonizace.

První rakouský guvernér, generál hrabě Florimund de Mercy, spravující Vojenskou hranici v letech 1717 – 1734, začal se svolením císaře Karla VI. toto území osazovat Němci z jižního Německa, z Falce a Saska. Přistěhovalci byli usazováni v banátské rovině, ale nejjižnější hornatá část Banátu mezi Dunajem a Nerou zůstává až do roku 1823 stále liduprázdnou divočinou. V níže položených místech a údolích obou řek bylo několik srbských a rumunských vesnic.

Zalidnění tohoto kraje bylo strategickou i hospodářskou nutností. Generál Schneller, tehdejší guvernér, dostal za úkol usadit tam kolonisty, vybudovat pohraniční pevnůstky „kordony”, stavět cesty a silnice. Ale Němci se do těchto pustin stěhovat nechtěli.

Na počátku XVIII. století žil v Oravici boháč Magyarly (Maďarli), podnikatel se dřevem. Tento člověk najal od vlády ohromné lesy za minimální cenu. Vykácené dřevo draze prodával a uvolněnou půdu odevzdával zpět vládě.

Tato místa byla však liduprázdná, neobydlená, plná divoké zvěře. Nebylo kde najmout dřevaře a dělníky k sekání a kácení těchto pralesů a k vyvážení dřeva. Magyarly tedy poslal do Čech několik nesvědomitých, ale dobře placených agentů, aby vylákali lidi sem. Podmínky v objednaných kontraktech byly dost vábné. Lidu byly zaručovány slušné výdělky, dříví zdarma na vystavění domů, a 2 jitra pole, na kterých bude každý sám hospodařit. Agentům se podařilo najmout nadbytek lidí.

Roku 1823 se vydali z Čech na cestu první vystěhovalci do „zaslíbené země“. Pocházeli z plzeňského a klatovského okolí. Byli to většinou dělníci z hor, dřevaři, truhláři, tesaři a kováři, kteří ve své vlasti žili bídně.

Z každého okresu se vždy sjela výprava do jednoho místa a cestovalo se dále povozy a pěšky. Všechno domácí a polní nářadí bylo naloženo na velké vozy pokryté rohožkami a tažené voly. Stěhovala se celá rodina, děti i starci.

Jelo se přes Budějovice na Vídeň a pak dolů uherskými pustami. Cesta trvala přes dva měsíce. Mnoho jich již cestou zahynulo, deště, nemoci a hlad je krutě pronásledovaly. Ale vše trpělivě snášeli, protože byli plní naděje na lepší život. Trpce se však přesvědčili, že skutečnost byla jiná.

První dvě skupiny vystěhovalců (52 rodin), které přišli z Čech, usadil Magyarly v dlouhém údolí podle malého potůčku. Místo se nazývalo Elisabetfelda. (Dnes  se říká Lizabeta). Vystěhovalci byli zavedeni do lesnatých kopců, kde si napřed museli vykácet les, dříví odvést majiteli, pařezy vyvrátit, a teprve potom obdělat půdu.

Třetí skupina přistěhovalců, která dorazila r. 1825, se usadila asi ¾ hodiny dále od Lizabety, východně přes kopec. Ta čítala 28 rodin. Tato kolonie byla nazvána Svatá Helena. Magyarly měl dvě dcery, které se jmenovaly Helena a Elisabeta, a právě podle nich nazval tento boháč své kolonie.

 

Začátky osídlování a stavby v lesích

„Čeští přistěhovalcí byli přivedeni na površí Poiana Alibegului a tam, v hustém, velikém pralese se jim řeklo, aby si každý vyhlédl vhodné místo a započal s kácením lesů.

Nejdříve si postavili hliněné boudy částečně ležící v zemi. Střecha nad zemí byla ze syrových trámů, na které se naházela země a drny. V jedné takovéto boudě bydlelo 5-6 osob, často i více.

Hořce oplakávali své malé chaloupky, které zanechali ve vlasti. Začli však pilně pracovat. Sekání, bouchání, řezání a štípání se ozývalo ze všech stran,  roklin i strání.Teprve večer vše utichlo a všichni se shromáždili u velkých rozdělaných ohňů a jednoduché  hubené večeře.

Pomalu se stráně čistily a vysekávaly. ”

„Dějiny českých osad v rumunském Banátě” Prof. Jindřich Slögl 1926 Timişoara

 

„Počáteční práce na políčkách po odstranění kmenů byly konány ženami a dětmi. Muži museli chodit do lesů na výdělky -  na sáhy.

Ženy musely stráně okopat a zrýt, kořeny vytahat a odstranit kamení.

Na zádech nosily semena a mrvu.“„Čechoslováci v Rumunsku” R. Urban, 1930, Bukurešť

Druhá vlna vystěhovalců a založení dalších českých osad

Uplynuly tři roky od příchodu Čechů a smlouva vojenské správy s Magyarlim byla u konce. Magyarly zastavil kácení, přestal se o vystěhovalce starat, a zmizel z kraje. V roce 1826 byli čeští obyvatelé přijati do vojenského svazku 14. hraničářského pluku v Požeženě. Za místa k pobytu jim byly vykázány původní kolonie Elisabeta a Svatá Helena.

Po vyzkoušení Čechů se vojenská správa rozhodla sama kolonizovat ostatní kraje Čechy. Kolonizační úřady nabídly Čechům skvělé výhody: vystěhovalci maji být 10 roků osvobození od služby v zemské obraně, 10 let nebudou platit žádné daně, obdrží zdarma obilí k setí, dříví na stavby domků, a každá rodina ještě 12 jiter půdy. Tyto podmínky zaslalo Dvorní velitelství guberniu do Čech, aby je dalo rozhlásit.

Přihlásilo se mnohem více rodin než Vojenská správa potřebovala kolonizovat. Proto museli mít pozdější vystěhovalci zvláštní přijímací list od velitelství 14. hraničárského pluku, že mají v Banátu zaručeno místo.

Toto druhé stěhování Čechů do banátských hor nad Dunajem probíhalo v letech 1826-1830. Lidé přijížděli po Dunaji z Vídně do Baziaše nebo až do Staré Moldavy. Výpravy se sjížděly ve Vídni, a když jich byl dostatečný počet, byly odvezeny po Dunaji.

Ze Staré Moldavy cestovaly jednotlivé transporty -  povozy do přikázaných míst. Jedna část vystěhovalců byla usazena na kopcích zvaných Poiana-Gernik, asi 20 km od Moldavy. Druzí jeli údolím řeky Nery na severovýchod do hor nad rumunskou obcí Dalbošec, kde byla založená česká kolonie Rovensko, a dále ještě po silnici přes Bozovič k Jablanici, kde založili Šumici. Jiné transporty byly řízeny podle Dunaje přes Berzásku až k Oršavě. Zde byly založeny kolonie Bígr a Eibenthal.

Kolonizační úřady již měly vyhlédnutá osídlovací místa pro kolonisty a připravené dřevěné domy, takže se lidé mohli hned ubytovat.

Podle Czoernigovy „Ethnografie der östereichischen Monarchie”, vydané r. 1857 ředitelstvím pro administratívní statistiku, bylo v tomto kraji založeno v letech 1826-1830 dvanáct českých osad. Byly to : Weizenried (Gerník), Schnellersruhe (Bígr), Rovensko, Eibenthal, Frauenwiese, Nový Župánek, Schöntal, Šumice, Weidental, Wolfsberg, Wolfswiese, Lindenfeld.

Osady Weidental, Wolfsberg, Wolfswiese, Lindenfeld byly založené německými vystěhovalci z Čech.

Vojenská správa však nedodržela slíbené podmínky. Obydlí, jež měla pro krajany vybudovaná, nestačila. V některých domech bydlelo i několik rodin pohromadě. Také se nestarala o řádné zásobování, lid trpěl nedostatkem pitné vody. Slíbených 12 jiter půdy bylo zase pralesem, který museli vykácet a obdělat na ornici. Ale česká houževnatost, píle a praktický důmysl překonaly veškerá strádání. Stavba vlastních domků, hospodářských stavení a úprava rolí rychle pokračovala. Mnohdy se ale stalo, že ve vesnicích, sotva vystavených po vymýcení lesů, vyschly prameny vody, a bylo nutno osadu opustit. Na jiném místě pak museli vystavět novou. To se stalo v Eibenthale, Frauenwiese a Schnellersruhe. Nové osady byly zakládány při horských potůčcích.

Třetí kolonizační vlna

Roku 1861 připadl Banát Uhersku (s výjimkou Vojenské Hranice, která zůstala Rakousku až do roku 1873).

Třetí českou kolonizační vlnu na území dnešního Rumunska organizovala již uherská vláda, a to do stávajících vesnic převážně s národnostně smíšeným obyvatelstvem.

V severozápadních výběžcích banátské vrchoviny se usídlili Češi roku 1862 v Klopodii (Clopodia s obyvatelstvem rumunským, německým, maďarským a srbským). Dnes vesnice Klopodie patří k obci Žamu Mare (Jamu Mare), župa Timiš.

Asi 20 km na jih od města Lugoše se nachází obec Skaiuš (Scăiuş) založená Rumuny již v 18. století. V letech 1863-1865 zde majitelé okolních panství také kolonizovali Čechy a Rusíny na kácení svých lesů.

Češi byli původem z jindřichohradeckého a třeboňského kraje. Dnes patří vesnice Skaiuš  k obci Frliug (Fîrliug), župa Caraš-Severin.

Nejposlednější skupiny vystěhovalců byly již obezřetnější a netáhly do hor, nýbrž si vyhlédly místa v rovinách a úrodných oblastech. V nedozírných rovinách  dolnouherských  přišli Češi do obce Velký Pereg (Peregul Mare)  v roce 1863 (asi padesát rodin). Do té doby zde bydleli Rusíni ze sarišské župy, a Němci z Dolních Rakous.

Češi pocházeli z čáslavského a přeloučského kraje (Starkoč, Setmeš, Přelouč), a byli to vesměs jen drobní chalupníci, rolníci a řemeslníci. V prvních letech nemohli půdu řádně obdělávat, výnos jim nestačil, a proto se mnozí z nich odstěhovali zpět do Čech, nebo do Slavonie a Ameriky.

Zdejší Češi byli vyznáním Čeští bratři – jenom čtyři rodiny byly katolické. Jelikož tato víra nebyla v zemi uznána, přihlásili se k církvi evangelické-reformované.

Roku 1873 si zde Češi postavili svou evangelickou modlitebnu, ke které připojili i školu.

Hospodářské poměry zdejších Čechů byly velice dobré. České statky vynikaly čistotou a upraveností. Stáje a chlévy byly prostorné a vzdušné, a v žádném statku nechyběly nejmodernější hospodářské stroje.

Češi si zachovali neporušenou řeč a místní Němci od nich přejali i několik výrazů.

Kromě těchto kolonizačních vln přicházeli na rumunská historická území Češi také individuálně, a to od poloviny 19., až do počátku 20. století. Většinou zůstávali ve velkých městech: Bukurešť, Ploiešť, Kraiova, Galac, Kluž, Temešvár, Arad, Sibiu, Brašov, Rešica, Lugoš, Petrošín (Petroşani), Oradea, aj.

Svým zaměstnáním to byli řemeslníci (hlavně obuvníci, krejčí, tkalci), hudebníci, horníci, průmyslníci atd. Potomci těchto českých přesídlenců se však asimilovali.

V únoru r. 1867 se Rakouská říše reorganizovala. Byla pojmenována Rakousko-Uhersko (nebo říše dvojvládí, dualismu). Měla jednoho krále a dvě části: Rakousko se sídlem ve Vídni, a Uhersko se sídlem v Budapešti.

První domky přistěhovalců byly jen chatrče slepené z hlíny a pokryté slámou. Mnohé rodiny měly jen jakési boudy, částečně ležící v zemi, opatřené nad zemí střechou ze silnějších větví a kůlů, na nichž byly naházeny drny. V takové boudě bydlelo často 5-8  osob. Chlévy a kůlny byly též velmi primitivní. Hlavní kostra byla z dřevených kůlů, mezi nimi bylo propleteno proutí, a to bylo omazáno hlínou. „Čechoslováci v Rumunsku” R. Urban

 

Text je převzat z učebnice „Dějiny a tradice české menšiny z Rumunska“ a z www.banat.cz

autorů Desideriu a Alena Gecse.

Bleskovky

Čerstvý bulletin pro ročník 2016 je k dispozici ke stažení ve formátu PDF!

FACEBOOK

Účinkující

WOHNOUT

REDLOVÁ LUCIE

ZIBURA LADISLAV

HOUPACÍ KONĚ

FERI DOMINIK