Eva: Každý ročník je takový jeden šíp do srdce

Já na nástroje radši nesahám. Zůstanu u psaného a mluveného slova,“ směje se Eva Vychodilová, která letos eibentálským a festivalovým dětem přečte v rámci programu pár svých pohádek. Nejen o tom, co pro ni znamená Festival Banát a jaké je zažívat ho po boku vystupujícího hudebníka, si povídala s Janou Vlkovou z Yedoo týmu.
 
Kdy poprvé jsi vyrazila na Banát? Vynechala jsi od té doby nějaký ročník? 
Poprvé to bylo před třemi lety, na 5. ročník. Takže letos jedu počtvrté. Čímž odpovídám i na druhou otázku – nevynechala. Banát se mi hned na první dobrou zaryl hluboko pod kůži a já tam naopak nechala kus sebe. A alespoň jednou ročně se pro tu část Evy musím vracet.
 
Slyšela jsi o festivalu Banát před svou první návštěvou? 
Věděla jsem o Banátu jako takovém, že je to bohem zapomenutá krajina osídlená českými přistěhovalci kdesi v rumunských horách. Ale že se tam koná nějaký festival, jsem netušila.
 
Co rozhodlo, že pojedeš? Přeci jen na kapely si můžeš zajít tady u nás. 
Před těmi třemi lety přišel můj manžel Ondra domů s tím, že dostali s kapelou nabídku hraní od dramaturga festivalu Ondry Ježka, u kterého krátce předtím nahrávali cédéčko. A jelikož jsem do té doby vynechala jen mizivé procento koncertů Legendary Buccaneers, bylo jasné, že tuhle příležitost si nemůžu nechat ujít. Těšila jsem se i na to, že uslyším nové kapely, a zároveň mě samozřejmě lákalo poznat tu krajinu, která mě uhranula už z fotek.
 
V čem je festival jiný než většina ostatních festivalů? 
Banát je víc letní tábor než festival. Pro mě není jen o hudbě, ale i o přátelství, lásce, legraci, přírodě, to vše s bonusem v podobě pomoci místním… a taky o slzách. Já na Banátu strašně často bulím. Štěstím, dojetím, záplavou emocí, které tam tryskají podobně intenzivně jako voda, kterou se během koncertů poprskáváme a políváme z kelímků. A všichni jsme si tak nějak strašně blízko.
 
Takže ti vyhovuje banátská komornost?
Rozhodně. I když nefungují mobily, nikdo nikoho věčně nehledá tak jako třeba mezi vítkovickými fabrikami, kam už jsme přestali z důvodu té gigantičnosti jezdit. Ačkoliv jsem na své rodné město a Colours of Ostrava hrdá, kam se vypracovaly, pro mě už to není. Naopak na Banátu má člověk pocit, že jsme jedna velká rodina. Lahve s višňovkou kolují neznámým davem, nikdo se nezlobí, když ho něčím poliješ, lidi si ochotně pomáhají, vše ztracené se většinou najde. 
 
Včetně lidí…
Přesně. Jedny objevíš na pivku U Medvěda, jiné na prašné cestě mezi kempem a Ujbányjí, další ve frontě na skvělou pljeskavici rodiny Bibesković. Když si chceš zazpívat, jdeš na „stage kolotoč“ ke kytarám. Všude známé tváře. A všechny neustále září jak horké banátské slunce. To je podle mě unikát. A do toho vidíš ty místní dědoušky, s jakým nadšením konverzují česky a nabízejí ti na uvítanou piškoty. Jsem ráda, že ta akce má i nějaký vyšší smysl a aspoň trochu těm lidem finančně pomůže.
 
Kdybych jela poprvé na Banát, co bys mi doporučila s sebou, jak jet, kde se ubytovat, kam zajít na jídlo?
S sebou nezapomenout hlavně pas. Ostatní přijde samo. Rozhodně doporučuju jet vlakem, projít ho, zazpívat si na chodbách, v kupéčkách i ve vlakové hospodě s osazenstvem vagónu Dunaj. Ta cesta je životní zážitek. Mlaskavý zvuk, kdy se boty od druhé půlky jízdy lepí k podlaze, uslyším asi ještě na smrtelné posteli. Ráda pak ale nad ránem vždycky spočinu v klidu našeho lehátkového vozu. Bydlení je určitě fajn u místních, já preferuju variantu bez jídla a radši si dám k snídani omeletu U Medvěda, k obědu skvělou rajskou, guláš nebo lečo U Rominy a k večeři onu boží pljeskavici od krásné Dragany. Mimochodem, víš, že je na letošním plakátu? Tedy Dragana, ne pljeskavice.
 
Je něco, na co si dát pozor?
Tak ze zkušeností svého okolí asi jen na to, aby člověk nevypadl z taxíku, nevyboural se na koloběžce, nevyřval si hned první den hlasivky a snažil se předcházet pověstnému moribundu dostatečnou dezinfekcí višňovkou a pitím velkého množství bezpečné vody. A když je vedro, použij vědro! A zlij se celá vodou. Heslem našeho prvního Banátu byla hláška: Zlej jů, zlej mí, zlej ví tugedr. A neplatilo to jenom pro višňovku. To horko je fakt mor.
 
Jakého interpreta rozhodně nevynechat?
Letos se nejvíc těším tradičně na Báru Zmekovou, která letos vydala skvělou desku a kterou zase Ondra nejspíš doprovodí na klarinet nebo basklarinet. Určitě si taky nenechám ujít svou srdcovku Bandjeez Davida Stypky, Redlovku, tradiční pařbu s Terne Čhave, koncerty Zrní, Never Sol nebo Muchy. A na chvíli se asi půjdu vyskákat i na Vasilův Rubáš, který jsem vzala na milost až loni. Můj šálek to sice není, ale líbí se mi, jak si to kluci užívají a co ze sebe vyzařují. 
 
Stavíš se i v Kamínu?
Určitě. Chytám tam teda z toho vzduchu stavy na pokraji omdlení, ale určitě přijdu podpořit našeho kamaráda, ekonoma Tomáše Sedláčka, kterého jsme letos vytáhli s sebou, a poslechnout si nové cestovatelské historky Ládi Zibury. A jinak doporučuju sledovat plot U Medvěda, kde bude po příjezdu odtajněn čas mé letošní premiéry - čtení pohádek na dětském hřišti. 
 
Jsi spisovatelka, mám doma dvě tvé knížky. Kde bereš inspiraci pro své příběhy? Inspirovaly tě ke psaní nějaké zážitky, co se ti na Banátu udály, případně co jsi vyslechla od jiných účastníků? 
Inspiraci přináší život a vše, co se děje kolem mě. Takže v tom dospěláckém románu, co mám v hlavě, jistě zúročím i některé banátské zážitky, zázraky a zjevení. Bohužel toho času na psaní je v humbuku pětičlenné rodiny a mých tří prací dost málo. Takže momentálně připravuju k vydání pohádkovou knížku, na které průběžně dělám už pět let, a pohádku, kterou mám rozepsanou teď, skládám dohromady ve volných chvilkách doslova po odstavcích. Ale věřím, že jednou i na ten román dojde!
 
Jaký ročník považuješ za nejlepší a proč? 
Svůj druhý festival před dvěma lety. Vlaková premiéra, jela tenkrát celá naše partička nejbližších kamarádů. Od srazu na Smícháči to byla jedna velká jízda plná radosti, lásky, srandy, nečekaných hudebních fúzí a takových těch každodenních malých kouzelných momentů. Přišly pak i nemilé věci, třeba ono vypadnutí kámoše Martina z taxíku nebo to, že polovina z nás blila. Přesto to pro mě byl nezapomenutelný ročník. Pravidelně se dojímám u videa z dopoledního koncertu Bukanýrů u Medvěda, ve kterém rozjásaní Ondra Liška s Luckou Redlovou tancujou po propařené noci, Petr Skočdopole aka Jump! se honí se svým čtyřletým synem, Bára Zmeková mává do kamery, banátská legenda Anička Rusínková snídá luxusní pivíčko a na pódium spontánně vbíhá Maro Zeman připojit se ke klukům s basou.
 
Jeli jste někdy po vlastní ose, nebo si užíváte být součástí celku? 
Určitě součástí celku, pro mě je ten festival komunitní záležitost. Ale někdy bych si přála zůstat tam dýl, vidět, jak to U Medvěda osiří, procestovat okolní vesnice a zklidnit se po těch bláznivých pěti dnech místo nostalgického a drásavého domácího sjíždění Facebooku a čekání na další stovky fotek božího Jirky Loudína spíš chozením po horách. Ale to už by nás hlídací babičky asi zabily.
 
Vím, že na festival jezdíš společně se svým mužem, muzikantem. Jaké to je, sdílet s ním jako účinkujícím takový zážitek? 
Má to své výhody i nevýhody. Jsme asi víc prorostlí s ostatními kapelami a organizátory než běžní návštěvníci, možná i nějak víc ve středu dění. A díky tomu, že na pódiu pak stojí mí blízcí, se kterými prožívám zkoušky a všechny přípravy, je pro mě Banát o to intenzivnější. Jenže pod tím pódiem jsem nejen pyšná a dojatá, ale prožívám s nimi i trému. Obzvlášť, když se to, že bude za někoho zaskakovat nebo někoho doprovázet, upeče den předem ve vlaku nebo až na místě. Loni Ondra takhle nečekaně vystupoval pětkrát. A z plánovaného výletování tím pádem nebylo zase nic, což mě trochu mrzí. Ale je to prostě něco za něco.
 
Ty sama hraješ na nějaké hudební nástroje? Na jaké? 

Já kdysi chodila akorát do sboru a na gymplu jsme dva roky hráli v rámci hudebky na flétnu, ale dneska už dám maximálně Kočka leze dírou nebo Skákal pes. Bohužel ZUŠkou a notama jsem nepolíbená a až v pubertě jsem se naučila trochu na kytaru. Nicméně jsem totální samouk a amatér, podle akordů sice zahraju mraky folkových písní, ale když se někde béká, nechávám to na povolanějších. To spíš semtam někomu přetextuju písničku k narozeninám. Holt jsem se vdala do hudební rodiny a třeba náš nemladší pětiletý syn už bubnuje na cajon líp, než to svedu já, takže na nástroje radši moc nesahám.
 
Takže jsi nikdy neměla chuť založit svou vlastní kapelu a vyzkoušet si to na vlastní kůži? 
Tak teď jsi mě rozesmála, to fakt ne. Já jsem chtěla loni klukům v rámci toho jejich narychlo upečeného projektu Petar-Ondar do pár písniček aspoň z legrace štěrchat na vajíčko, ale nedovolili mi ani to! A je to dobře, já raději s vystupováním zůstanu u psaného a mluveného slova. Číst dětem je pro mě nirvána, to pro mě osobně vydá i za vyprodanou Carnegie Hall. 
 
Co vaše děti? Předpokládám, že jako hudební fajnšmekři je k hudbě vedete odmalička. Jak jste spokojeni s jejich hudebním vkusem? 
Hudební talent mají všechny tři, jenom cvičit se jim moc nechce… Vojta hraje na elektrickou kytaru, Klárka na piáno a nejmenší Jonáš zatím spíš na nervy, ale už se těší, až ho zapíšeme na bicí, ke kterým inklinuje snad už od prenatálu. Vkus mají celkem v pohodě, snažíme se! Samozřejmě někdy se stane, že pustí nějakou hrůzu, ale oblíbili si hromadu našich zásadních písní, takže když máme v autě při dlouhých cestách Spotify párty, pouští většinou dost poslouchatelný playlist.
 
Uvažujete o tom, že byste někdy jeli společně s dětmi? Nebo si to raději užíváte jako svou soukromou dovolenou? 
Párkrát mě napadlo vzít je s sebou, ale vždycky maximálně na tři vteřiny. Banát je pro mě relax i od rodičovských povinností, od toho všednodenního shonu a dětského křiku. A tím, že tam není signál, je to jedinečná chvíle v roce, kdy o těch dětech opravdu x dní nevím vůbec nic. Ty starší by jet chtěly, ale já myslím, že je na to ještě čas. Spíš zvažujeme vzít je tam mimo festival do přírody na výšlapy.
 
Hodláte z Banátského festivalu udělat celoživotní tradici? 
Tak nad tím jsem zatím nepřemýšlela. Bylo by to krásné, ale nevím, jestli na takovou jízdu budu mít za pár let energii. A prožít Banát jen na půl plynu, to si zatím nedovedu představit. 
 
Vyber pět přívlastků, které by podle tebe nejvíce vystihovaly festival Banát. 
Magický. Láskyplný. Omamný. Nespoutaný. Harmonický. A jestli k tomu můžu ještě něco dodat, je to taková moje guilty pleasure. Doživotní láska a droga s těžkým dojezdem. Než z ní člověk stihne úplně vystřízlivět, nastává zas čas bažení a těšení se. Už je pomalu tady.
 
Je něco nového, co přinesl festival do tvého života? A je něco starého, co odnesl? 
Určitě přinesl novou tradici a spoustu životních kamarádství a úžasných inspirativních a podobně smýšlejících lidí do naší bubliny, s nimiž se vídáme během roku nejen na koncertech, ale teď třeba i na antibabišovských demonstracích. Přinesl pár hudebních objevů od Stypky až po Candáta. A samozřejmě mraky skvělých zážitků. Včetně pobanátského splínu, který mi připomíná dávné stavy po návratech ze skautských táborů. Každý rok je to takový jeden šíp do srdce. Pár věcí určitě i odnesl. Jedno naše ukulele, které prý dodnes vlaje kdesi na Známaně. Ta osobní niterná odvanutí si nechám pro sebe.
 
Využíváš na festivalu půjčovnu koloběžek? Pokud ano, jela jsi někdy na vyjížďky po okolí, nebo se pohybujete jen v blízkosti festivalu? 
Jsem ostuda, ale nevyužila. Loni jsme si chtěli vzít vlastní koloběžky, máme doma taky Yedoo. Ale pak jsme se zalekli, abychom se někde nevysekali v tom kamenitém terénu a v rámci bezpečnosti radši s tou všudypřítomnou višňovkou v ruce i v krvi chodíme pěšky. Já tam každý den nachodím jen mezi naším barákem, Kamínem, Medvědem a Ujbányjí kolem deseti kilometrů. Ale slibuju, že letos se aspoň jednou projedu!
 
Takže si se mnou letos zajedeš na koloběžce na pivo do Bígru?
Tak to je výzva! Ale obávám se, že jak už to tak s mými festivalovými plány bývá, stihnu dojet maximálně ke hřbitovu. I na tu Kovárnu jsem se poprvé zvládla vyškrábat až loni…
 
 
Eva Vychodilová
Máma tří dětí, manželka bankéře a hudebníka, která miluje smích a sníh a nesnáší loupání pomerančů a olizování víček od jogurtu. Pracuje jako novinářka a editorka ve dvou neziskovkách a na jednom filmovém festivalu. Ve volném čase píše knížky, fotí a jezdí na Festival Banát.
 
 

FACEBOOK

Účinkující

Voska Michal

Neřvi mi do ucha

Zibura Ladislav

Talk show 7 pádů