Bára Zmeková a její malý střípky budoucnosti

Když jsem letos vyrážela na cestu do Banátu, ještě jsem netušila, kdo je Bára Zmeková. Po jejím nadcházejícím koncertě mi však spadla čelist. Jen co jsem se vzpamatovala, šla jsem prokonzultovat čerstvé hudební dojmy s kamarády. Našla jsem je u druhého konce pódia v hodně podobném stavu jakési šťastné nevěřícnosti a příjemně zkoprnělé vyjevenosti. Museli jsme si potom navzájem pomoct rovnat ty své vypadlé čelisti zpátky do pantů. Holt není holka s klavírem jako holka s klavírem! Báru si tedy rozhodně zapamatujete. Otázkou je, co si z Banátu zapamatovala ona sama. Jste zvědaví?

Báro, letošní festival byl tvou první návštěvou Banátu a před odjezdem jsi prý o tomhle místě měla romantickou představu. Vyplnila se nakonec všechna očekávání?

Banát byl příslib něčeho velkýho, už spoustu let jsem se těšila, že se tam jednou podívám. A všechno to tam bylo. Slíbenýho vlka nakonec asi taky někdo chytil!?

Co banátského ti tedy nejvíc utkvělo v hlavě?

Otevírám zip u stanu a přede mnou se odkrývá úžasný výhled na zelený kopce...a na kopci se blýskají dvě bílý půlky běžícího Kuby. Na druhý straně kopce stojí kůň. Den co den stejně. Je to maketa, nebo to není maketa? Ty půlky jsou pravý, to je jasný!

…Vedle stanu máme kadibudku. Poznávám spoluhudebníky. Z blízka. Po hlase. Po chrápání. Po mumlání ze spaní. Po čuchu. Poslepu. Po višňovce... nepoznávám sama sebe, ještě půl dne.

Banát byl boží. Stihla jsem se tam asi stopadesátkrát zamilovat. A ještě jsem se nestihla odmilovat. Je to těžký, člověk se pak vrátí domů, kde je ticho, o který před tím tak stál, a čtyři stěny, který měl rád, jsou najednou strašně otravně bezbarvý a střízlivý. Lidi na ulici jsou nudný a nepokřikujou na sebe, nezdraví se, neusmívají se jen tak. Nikdo po nikom neháže spodní prádlo. Musíte se česat a sprchovat. Nikdo vám nekouká do sprchy! Záchod splachuje... Je to prostě všechno divný. V Banátu je mnohem líp. Já tam vlastně o žádný romantický představy nepřišla. Možná někdo přišel o romantický představy o mně. Co se dá dělat. Alespoň jsem usnula s hlavou ven ze stanu!!!

Četla jsem, že tvůj brácha si prý z Rumunska coby cestovatelskej zážitek jednou přivezl salmonelu. Co ty a nějaká veselá historka?

Myslím, že on tenkrát jenom málo dezinfikoval. Já, už poučena, přivezla domu skvělou kocovinu! Celý Banát byl jedna velká veselá historka. To potkávání se se všema a všude, urvaný osičky z koloběžek, pády cellistů a spadlý čelisti.. Strašně moc euforie vtěsnané do pár dní.

Na jednom z tvých hudebních profilů mě zaujala věta: „Děti si hrály a já si hrála na klavír.“ Znamená to, že jsi u klavíru vyrostla? A byly začátky dobrovolné, ze zvědavosti, nebo spíš z donucení? Spousta lidí právě kvůli zkušenostem z dětství na hudební nástroje navždy zanevře.

Ty hudební profily... člověk to musí něčím zaplácnout. Co já si pamatuju, děti si hrály, já si asi i chtěla hrát s nima, ale možná jsem byla trochu asociální, a tak jsem hrála na klavír. Možná mám celoživotně trochu problém se vyjádřit v souvislých a srozumitelných větách a klavír byl v tomhle směru ideální řešení. Nějak nepotřeboval nic vysvětlovat. Ale asi jsem jenom vážně moc ráda hrála, už odmala. Ten příběh je vcelku banální, byla jsem děcko, co si brnká melodie, slyší ho paní učitelka a řekne: „Maminko, musíte ji dát do hudebky!“ Takže se ocitnu v hudebce, mám obrovský štěstí na učitelku, která mi nezavírá ruce do víka a nemlátí mě přes prsty, je skvělá a tak se stane to, že u ní zůstanu patnáct let. Řekla bych, že to z donucení nikdy nebylo. A to, co bylo, jsem už vytěsnila. Nemám vůči klavíru žádný nevyřčený splíny. Přála bych to všem, ktěří toho nechali, ať už z důvodu, že je někdo moc nutil, nebo že je někdo nutil moc málo. Sama nevím, co je správně. Myslím si, že pokud tam chybí vášeň a nadšení, tak z toho nikdy nemůže být moc velký užitek. A pak je strašně složitý tohle nadšení někomu předat, pokud ho sám nemáš. Znám spoustu lidí, kteří říkají: „Štve mě, že mě naši víc nenutili civičit.“ Těžko říct, každopádně si myslím, že nikdy není pozdě pokračovat ani začít.

PODZIMNÍ BANÁT S BÁROU ZMEKOVOU! 4.-5.11.2016 KLUB JIŽÁK

Hraješ vlastně ještě na jiný nástroj? A máš nějaký tajný sen, na co by ses jednou chtěla naučit?

Já mám hrozně moc tajných snů, na co bych se chtěla naučit. A teď se chytnu do pasti z předchozí odpovědi - tuším, že si ty sny nestihnu naplnit. Nebo aspoň momentálně jsou to spíš sny do příštích životů. Na trumpetu, na basu, na bicí, na cello... člověk tak nějak na všechno vydá tón, zahraje melodii nebo něco, co se tomu blíží. Což je skvělý a vlastně to stačí, protože z toho může hudba být taky. (Za nocí na podivných místech v temných prostorách, kde se lidi zvrhnou a začnou ze sebe valit proudy zvuků a pazvuků a slov a melodií.) Piano je dobrý, ale někdy mi chybí ten fyzický kontakt, který je třeba u violoncella nebo kontrabasu úžasný. Těžko se to popisuje, je to prostě trochu větší vzrůšo, když ty vibrace jdou přímo do těla. Nevím, jestli nějaký z těch vysněných nátrojů zvládnu, ale trumpetu, doufám, snad ještě jo. Nebo si najdu pořádnýho trumpeťáka! To by možná mohlo být řešení. Mm... Uvidíme. Třeba do příštího Banátu budu k odpovědi blíž.

Když už jsme u toho Banátu, v dřívějším rozhovoru jsi říkala, že bys ráda dala do kupy nějaké hudební tělísko speciálně pro festival a to jsi nakonec skutečně splnila - místo jedné Báry byli večer na pódiu hned čtyři muzikanti naráz. Jak tahle formace vznikla?

Já zhruba měla představu, ale nebyla úplně konkrétní. Přeci jen jsem nevěděla, jestli se najde dost lidí, kteří si nás pojedou poslechnout. A navíc ne každý muzikant se takové akce nezalekne! Takže se to nakonec hezky poskládalo z odvážlivců, kteří se nezalekli. Robert je jedním ze zakládajících členů projektu FORMA, jehož jsem už pár let součástí. Po tom, co jsme odehráli živý soundtrack ke 148 minut dlouhému Metropolisu na Filmové škole v Uherském Hradišti, mě v totální euforii popadla myšlenka, že musíme dát hlavy dohromady a nějakou takovou jemnou elektroniku zkusit zapracovat i do mých nových skladeb. Tak jsme se na týden zavřeli a hledali cestu. Hlavní záměr byl opravdu vzít si do Banátu něco úplně nového a i když to bylo vlastně dost náročný, jsem strašně ráda, že jsme to dotáhli do konce a že se přidal i Ondřej s cellem a Kristina s vokály. Byl to skvělý zážitek a já jsem nesmírně vděčná, že nás tam publikum podpořilo, i když to pro nás byla vážně úplná premiéra.

A šlo teda doopravdy o jednorázový hokus pokus, nebo se chystáte hrát v budoucnu dohromady častěji?

Bylo to opravdu vytvořeno pro Banát. Celkově je ten proces trochu složitější. Ale máme materiály a tudíž existuje ta možnost je dál rozvinout - a já bych byla moc ráda. Teď aktuálně si lámu hlavu s druhým albem. Ještě jsem nevykročila, ale blíží se to. Jsou to zatím myšlenky, tak doufám, že se už brzy odvážím začít je zhmotňovat.

Bydlela jsi na Banátu pěkně punkově ve stanu. Kdy a kde jsi předtím naposledy vlastně skládala stan? Vybavuješ si taky, kdy jsi stanovala úplně poprvé? (Já totiž u sebe jo. Bylo to asi v sedmi letech u nás na zahradě, půlku noci jsem zbaběle popotahovala a nakonec jsem si šla jako spráskanej pes lehnout domů do postele.)

My jsme bydleli ve stanu nad Medvědem. Stany mám ráda, možná radši než postele. Třeba právě proto, že člověk může s klidným svědomím usnout s hlavou venku. Kdy jsem skládala stan naposledy, to si asi nevzpomenu, jen doufám, že to nebylo na tom Altaji - to by byla hrůza, protože je to už dost dávno! Já si ale bohužel ani nepamatuju, jak jsem skládala stan v Banátu. Měla jsem co dělat s tím, abych poskládala sebe. Nebýt velmi obětavé asistence Roberta, myslím, že bych se tam skládala dodnes. A moje první vzpomínka na stanování, jako že si na ni vážně vzpomínám, tak to je asi taky ze zahrady na chalupě. Nevím, kolik nám bylo, ale co si pamatuju, tak jsme nepopotahovaly. Četly jsme s kamarádkou ukradený Bravíčka a rubriku „Tenkrát poprvé“. Důležitá literatura.

Kam by ses, z čistě nemuzikantského hlediska, jen jako holka s baťohem nebo kufrem, chtěla jednou určitě vydat? Bez ohledu na peníze, čas, konstelace hvězd a podobné komplikace.

Hodně hodně moc sever. Pak taky hodně moc jih. Něco zimy, deště, zapálených krbů a zadumaný hudby. A něco slunce, vln, pohody, maňana, tance... Můj ne až tak náročný sen je už dlouho takový, že se seberu a vydám se sama do hor, jenom půjdu a usnu, kde budu chtít. A pak zase půjdu. Je to fakt dost velká touha překonat nějaký strach. Ze tmy, samoty... A je to taky možná přehnaně romantická představa, že pochodovat sám mezi kopcema je strašně skvělý. Dneska jsme se o tom zrovna bavili. Sednout si a sedět tak dlouho, než kolem vás poletí pták a posadí se na vás. Člověk asi někde uvnitř sní o tom, že na chvíli uteče od mumraje města a splyne s přírodou a že to bude zásadní. Mě na všech takových cestách baví nejvíc asi to, že můžeš setřást tu vnitřní kontrolu, kterou chca nechca ve městě cítím mnohem víc. Halekat a nebo být potichu, nesvírat telefon v kapse, nekontrolovat čas, vypustit spoustu nesmyslů. I když se ale zdá, že realizce i takový zdánlivě jednoduchý výpravy je momentálně nemožná. Zima na krku. Tak třeba zas v létě. Ale abych třeba byla chvíli trochu konkrétnější, tak letos v létě mě potkalo velký štěstí a odjela jsem do Anglie pracovat s dětma na hudbě do jedné divadelní hry. A nějak to vypadá, že se tam příští rok vrátím už i koncertně. Klube se možná i vidina koncertování v Kanadě... ale to jsou malý střípky budoucnosti. Já se vlastně ráda podívám kamkoliv. Všude dobře, tak co doma?

A představuješ si občas i nějaké hodně konkrétní místo, kde by sis chtěla zahrát a ještě se ti to nepoštěstilo?

No... občas se mi taková situace přihodí. Někdy je to moc silný, a to si pak jdu koupit šaty, abych je měla, až tam budu hrát. A pak se nějak stane, že se to vyplní a opravdu tam hraju. Teď momentálně se snažím ale nepředstavovat si místa. Je mi jedno, kde to bude. Spíš si představuju náladu a barvy, který to bude mít. Ještě tam zdaleka nejsem. Ale Banát byl strašně skvělej v tom, že mi umožnil to zažít, přiblížit se tomu zatím úplně nejblíž. Tím vším. Lidma pod pódiem hlavně. Tím pocitem. Byl to fakt neuvěřitelnej zážitek. Navštívila jsem kopu skvělých míst a vždycky se najdou lidi, který to baví a kteří to s vámi opravdu v tu chvíli poslouchají. Ale tam... to byl úplně jiný level. Podpora jako blázen! Díky za to, fakt!

Báro, ještě by mě zajímalo, jestli to není tajné – všimla jsem si, že s tebou na Banát jelo malé prasátko, takový talisman. Kde se vzalo? Má nějaké jméno? A jak dlouho už spolu takhle cestujete?

Jo tohle prasátko. Ono se jednou se mnou svezlo z Austrálie do Čech v kufru. Přibalilo se samo. Od tý doby jezdí všude možně, tak já ani nevím, někde vždycky vykoukne. Je to trochu prase. Mám nějaký kompromitující fotky. Talisman to ani není. Spíš takový cestovatel využívající moje kufry a baťohy.

A doporučila bys na závěr nějaký osobní kulturní tip? Něco, cos třeba nedávno objevila nebo tě zrovna v tuhle chvíli hodně chytlo?

Tak není to úplně teď čerstvě, ale určitě doporučuju film od Nicka Cavea - One More Time with Feeling. Je to film plný naděje. Ale žádný patos. Moc mě bavil. A pak bych vás tu všechny ráda pozvala i na koncert skvělé švýcarské zpěvačky Sophie Hunger, která vystoupí 24.10. v Paláci Akropolis. Mám ji už dlouhou dobu hodně ráda a teď se mi navíc poštěstilo, že jí budu moct udělat předskokana. Takže pokud vám to vyjde, strašně ráda vás tam na těch 30 minut uvidím. A troufám si říct, že její koncert bude fakt super. Těším se na to moc!

autor: Tereza Kunderová, redakce@festivalbanat.cz

FACEBOOK

Účinkující

Lukačevič Jan

Talk show 7 pádů

Koně a Prase

Myluju Vendulu

DJ Marty - Falafellas