Banát je kombo, které s vámi zamává, říká Jana z Yedoo týmu

Další ze série rozhovorů "Udělej si sám" (Jedeš na Banát? Vyber si někoho a udělej s ním rozhovor. Dáme ti za to pivo.)
 
Janu Vlčici znají účastníci Banátu hlavně jako princeznu Koloběžku první. Evu Vychodilovou, která ji vyzpovídala, zajímalo vedle jejích osobních zážitků a zkušeností z festivalu nejen, co ji ke koloběžkám přivedlo, ale i její malířská tvorba a práce s postiženými dětmi.
 
„Do Banátu“, nebo „na Banát“? Pokolikáté už to letos bude?
Tyjo, to je záludná otázka pro člověka mého typu. Já si ani nepamatuji, kolik mi je. Myslím, že letos by to mělo být popáté. Zeptám se kluků z Vasilova Rubáše, poprvé jsem se na Banát podívala s nimi - a tím jsem odpověděla i na tu první otázku.
 
Takže o festivalu ses dozvěděla od téhle banátské stálice a legendy?
Přesně tak, Vasilův Rubáš jsou mí kamarádi, hráli tehdy u nás Sedlčansku, na hasičském plese v Příčovech. V průběhu večera jsme se dostali k tomu, že budou poprvé hrát na Banátu. A prý že mají naplnit autobus fanoušky, tak ať jedeme s nimi. Přišlo nám to jako skvělý nápad, takže jsme to ještě s dalšími kamarády hned druhý den objednali.
 
Co tě na celé akci lákalo nejvíc?
Asi okolní krajina, protože na kapely si můžeme tady u nás zajít kdykoliv kamkoliv, ale banátské kopečky jsou zkrátka banátské kopečky. Jako nadšení koloběžkáři jsme ten náš první ročník pojali spíše jako koloběžkovou expedici. Tehdy jsme tam na koloběžce byli jen tři a koukali na nás tak trochu jako na exoty. Doufám, že mi interpreti prominou, ale spíše než kapely jsme si užívali přírodní krásy. 
 
Kam až jste na koloběžkách z Eibentálu dojeli?
Jeden den jsme se pustili po červené do Bígru, a musím se přiznat, že jsem si cestou sáhla na dno svých sil. Dokonce jsem si po cestě párkrát poplakala, protože jsem myslela, že tam umřu. Nakonec to dobře dopadlo, jak to tak v pohádkách bývá. A Banát, to je jedna velká pohádka. Večer jsme se, pokud jsme neuvízli v terénu, vraceli na festival. A tam se koloběžka osvědčila jako přibližovadlo, protože vzdálenosti mezi Medvědem, kempem a hlavní stagí jsou poměrně dlouhé. A tak se jeden večer, myslím že to byl dokonce hned ten první, zrodil nápad navrhnout klukům koloběžky jako festivalového dopravce.
 
Jak ses obecně dostala ke koloběžkám? A proč zrovna Yedoo?
Ke koloběžkám jsem se dostala právě přes ty dva pupíčky, co byli první rok na Banátu se mnou. Skrze Mikiho Radostu a Jardu Hájka. Jardu určitě znáte, stará se na festivalu v půjčovně o servis. Je to ten fešák, co vám utáhne šroubky i brzdy. Nebo povolí. Jak se u koho bude hodit. S těmi dvěma jsem jednou byla na Dobříši a Jarda tam před koncertem promítal fotky z Tour de France. Jeli tenkrát jako členové Yedoo teamu jednu etapu na koloběžkách. Naprosto nás to nadchlo a po návratu z koncertu převládla zvědavost nad zdravým rozumem, vytáhli jsme koloběžku a dávali testovací jízdy po ještě rozespalé Dobříši. No a byla to láska na první dobrou, takže další den už byla objednávka na koloběžku odeslaná. Zkrátka srdeční záležitost, stejně jako Banát.
 
Co ti festival dal a co ti (případně) vzal? 
Když tak o tom přemýšlím, možná bych měla dostat zákaz na festival jezdit. Já se totiž každý rok na Banátu zamiluji. Většinou platonicky, ale i tak mi to pak komplikuje život. Dal mi spoustu skvělých přátel, inspirativních lidí a lásek. A vzal? Vzal mi holinky a kalhotky. Ale to už je zas jiný příběh…
 
Tak to bude asi historka až k višňovce… Co máš na Banátu nejraději a co tě třeba štve a chtěla bys to změnit?
Nejspíš neexistuje nic, co by mě na festivalu štvalo. Možná mě jen mrzí, že to začíná být komerčnější akce o velké účasti, a tím se pomalu vytrácí to původní kouzlo. Ale tak už to zkrátka bývá, když má něco potenciál.
 
Čím je podle tebe Banát jiný než ostatní české festivaly? 
Banátský festival v sobě snoubí vše, co si lidské srdce k radosti přeje. Hned po příjezdu do Eibentálu se vás zmocní pocit, že se zastavil čas. Mě pokaždé okouzlí místní kolorit vesničky, pohádková krajina posetá kopečky a k tomu se do vašeho ucha nese česká alternativní hudební scéna. To je kombo, které s vámi zkrátka zamává.
 
Na jaký koncert se letos nejvíc těšíš?
Asi na Davida Stypku & Bandjeez, protože jsem naživo kluky slyšela naposledy právě tady. Tehdy byl Maro vyhlášen kokotem festivalu za svůj kaskadérský kousek na koloběžce. Nejsem moc na popiny, ale ty jejich ponuré skladby a osobité texty, tím si mě okamžitě získali. A také je na ně pěkná podívaná. 
(pozn. redakce: Jana to nakonec do srpna nevydržela a dorazila už na jejich červnový koncert do Malostranské Besedy☺)
 
A nějací další oblíbenci?
Oblíbených kapel tu mám nespočet. Doporučuji nevynechat koncert Báry Zmekové nebo kapely Zrní. Pro folkpunkově zaměřené posluchače rozhodně Vasilův Rubáš a těším se na Helemese, které jsem objevila díky festivalu. Já osobně si nenechám ujít Viah, objev Jirky Buriana. Byla jsem před časem na jejím křtu a těším se, jak tahle holčina ještě vyzrála. Obecně musím říct, že jsem díky festivalu po čase zase obrátila pozornost k české hudební scéně, mám za poslední roky nespočet objevů a mé srdce dojetím hoří.
 
Co banátský moribundus? Vyhýbá se ti? Nebo ty jemu?
Banátský moribundus? Kdo ho neměl, jako by tam ani nebyl. Takže ano, hned ten první rok. Vážně bys ráda slyšela mou fekální historku? Ale k čaji o páté to povídání nebude. Každopádně to souvisí s tou odpovědí na otázku, co mi Banát vzal… Ehm.
 
Já to říkala, že to bude historka spíš k višňovce. Oblíbila sis ji?
Ačkoliv nejsem vyznavačem pálenek a tvrdého alkoholu obecně, tak višňovku jsem si oblíbila. Na Banátu musí být nějaké speciální mikroklima, jinak si nedokážu vysvětlit, že mi tam snad nikdy nebývá vyloženě zle. Tedy vyjma prvního roku, to jsem si tak nějak vyžrala vše najednou.
 
Autobus, nebo vlak?
Rozhodně vlak. Preferuji pohodlí na tak dlouhou vzdálenost. Hlavně kvůli tomu, že na nás po příjezdu čeká práce v půjčovně koloběžek. Tak abyste se nemuseli dívat na naše kyselé, pomuchlané obličeje. Letos jsme to měly poměrně vychytané, v kupé jsme se prostřídaly, a myslím, že jsme se všechny do krásy vyspaly.
 
Máš nějaké oblíbené starousedlíky? Seznámila ses s někým z nich? U koho nejraději jíš? A co?
Místňáky bohužel téměř neznám, mimo kluků, co festival pořádají. A jím nejraději u mých holek od Rominy, u Aničky kuchtičky z Teplic. Vymýšlím si a ona mi nandá vždy, co si přeji, a dělá to s láskou. Dobrý základ je před večerní pijavicí nezbytný. Jinak od místních mám nejraději plískavici ze zatáčky.
 
Myslíš tu od Bibeskovićů? Tak to se tam zas určitě nějaký večer potkáme ve frontě. Ta pljeskavica je podle mě jeden z malých banátských zázraků. Máš taky nějaký k prozrazení? Nějakou zásadní srdeční historku?
Mám. Ale uchovám si je pro sebe, aby se mi cestou na papír ta písmenka nerozutekla. 
 
Loni jsme spolu vylezly poprvé na Kovárnu. Půjdeš letos znova? Nebo poběžíš načas?
Nejsem vyloženě závodní typ a nedělá mi dobře přílišná pozornost. Takže jako závodnice se na listině neobjevím, leda na naší osobní, na čas ty a já. Jdeš do toho?
 
Jestli se tam zase nepoškrábu s moribundem za krkem a nebude 45 stupňů ve stínu jako loni, tak jo. Ale myslím, že budeš rychlejší. A co jiné výšlapy, neláká tě tam třeba zůstat o pár dní dýl a vyrazit na nějakou delší túru? Jak víme, během festivalu se to moc nedá.
Máš pravdu, při festivalu to není možné, máme hodně napilno v půjčovně, myslím že každou minutu jsme půjčili jednu koloběžku, takže docela fičák. Ale jak už jsem zmínila, první rok jsem trávila spíše výlety po pohádkové krajině Banátu než na festivalu samotném, a letos mám v plánu vyrazit o pár dní dříve a podobnou expedici si zopakovat. 
 
A neuvažovala jsi vzít s sebou syna?
Už jsme o tom doma mluvili. Syn není moc festivalový typ, ale má rád přírodu a cestování obecně, takže ho to láká kvůli krajině a zvířatům. Uvidíme, možná letos mi bude dělat parťáka.
 
Všichni tě známe hlavně jako tu holku, co miluje koloběžky, ale už míň lidí ví, že pracuješ s postiženými dětmi. Jak ses k tomu dostala?
Zasáhla ruka osudu. Ke své současné práci jsem se dostala omylem a už v ní po 13 let setrvávám. Byla jsem oslovena, zda nechci dělat asistentku ve škole pro holčičku s Downovým syndromem. Kývla jsem na to, práci jsem zrovna sháněla. Že šlo o omyl, se ukázalo až po podepsání smlouvy, a už si mě nechali. No, není Vlková jako Vlková. Tenkrát jsem studovala v Plzni Humanistiku na Filosofické fakultě, se zaměřením na pedagogiku.
 
Kde přesně učíš a kolik dětí?
Jsem učitelka v Základní škole Speciální v Sedlčanech. Mám ve třídě sedm dětí, s různým stupněm postižení. Vzhledem k tomu, že všechny ty kousky mám od první třídy, tak už je u nás atmosféra spíše rodinná. 
 
Na Facebooku jsem zahlídla, že jsi studovala i speciální pedagogiku.
Abych mohla setrvat ve třídě jako učitelka, jezdila jsem studovat Učitelství pro 1.stupeň a Speciální pedagogiku do Olomouce. Osud však opět zasáhl, v průběhu studia mě paralyzovala rodinná tragédie a momentálně nemám pro další studování ideální podmínky. Navíc můj pohled na školský systém je dost radikální, v rozporu s tím, jak nahlížím na vzdělávání já sama. A tak přišlo rozhodnutí, že je načase opustit staré a nechat zrodit něco nového. Takže teď se přede mnou otevírá nová kapitola, a zatím nemám ponětí, co přinese. Chci se věnovat na čas své tvorbě a zase se o kus posunout. Tak mi držte palce, ať mi to štěstíčko jde trochu naproti. 
 
Na tvou tvorbu jsem se tě chtěla samozřejmě taky ptát. Kdo tě přivedl k malování? 
Zálibu v kreativních činnostech máme v rodině. Děda byl malíř, mamka také krásně maluje a i moje sestřenice je velký talent. Ségra zase nádherně háčkuje. Jako k většině zásadních věcí v životě jsem se dostala i k malování náhodou. Prohrála jsem to v kartách, dalo by se říct. Díkybohu. Kreslila jsem si ráda odmala. Jen mě trochu mrzí, že jsem se tenkrát nechala převálcovat rozumem, zaměřila se na všeobecné studium a filozofii a vrátila se k malování až s odstupem mnoha let. Ale mám teď před sebou ještě spoustu času, kdy mám stále co objevovat a studovat, a těším se na to. 
 
Vydala jsi několikatery omalovánky, nedávno jsem viděla ilustrace k obalům od sušenek. Co dalšího máš ve svém kreslířském portfoliu a co dalšího máš v plánu?
Podařilo se mi ilustrovat Hudební omalovánky a Dětské mluvící omalovánky pro firmu Bobo. Moc se mi ten koncept líbí – propojení papíru, tužky a hudby, v případě těch dětských omalovánek mluveného slova. Tedy všeho, co je mi velmi blízké. Plánuji v tomto směru ještě pokračovat. Taky jsem autorkou kávových omalovánek pro Káva svět, ilustrátorkou obalů Biopekárny Zemanka, dělala jsem obálku na jeden malajský cestopis…
 
Ilustrovala jsi už i nějakou knihu?
Ilustrovala. Knihu Arina, dětský pohádkový příběh o chlapci a vlčici. Kdo jiný by to měl ilustrovat než vlčice samotná. Tady jsem použila techniku dowork, kdy jsou jednotlivé obrázky vytvořené tečkováním. A tak jsem se dostala následně k ručnímu tetování, kterému bych se chtěla věnovat nyní. Takže pokud by se našel nějaký odvážlivec, který by mě chtěl mít vepsanou pod kůži, nechť se hlásí, objednávky přijímám.
 
Sakryš, že bych se u tebe nechala tetovat? A nechceš mi ilustrovat mou novou pohádku o Kájových kouzelných tkaničkách?
Jooo! Jasně, strašně moc chci!
 
Tak to je boží, na Banátu si na to všecko ťuknem višňovkou ☺
 
 
Jana Vlková
Malířka, ilustrátorka, tatérka a milovnice koloběžek. Její zářivý úsměv budete vídat každé ráno či večer v půjčovně Yedoo pod Medvědem. Pracuje jako speciální pedagožka, třináct let učila postižené děti na základní škole v Sedlčanech. Miluje přírodu, hudbu a samozřejmě svého devítiletého syna Matěje.